V pivnici

„Chlap stojí v tříminutovém statickém záběru a z trenýrek mu kouká malé péro. Kde je jako kurva ta message?“ Pán kráčející po projekci po schodech přede mnou to shrnul nejlíp. Prvoplánově šokující, o daných lidech absolutně nic nevypovídající. Stereotyp všeobecného pohledu na Rakušáky vmáčknutý do osmdesátiminutového destilátu. (28.10.2014)

Ve sklepě je snímek o tom, jak jsou lidé různí. A jsou skutečně hodně různí a mají jiné potřeby nebo touhy. to se ve snímku skvěle ukazuje. Já nejsem z těch, kteří budou něco z toho, co zde bylo prezentováno, provozovat, ale rozhodně nejsem proti, aby to ti lidé, kteří to zde dělají, dál podstupovali. Proč ne? Snímek je hodně upřímný, což je dobře. (11.04.2017)

Dokument, u kterého setrvejte a přečkejte prvních pár minut nudy. Myslivce a hudebníka, kteří s nadšením popisují, co všechno jejich sklepy skrývají, vystřídá paní, která do sklepa chodí hladit umělý dítě…což je v rámci divnosti lidí pořád docela v pohodě. Další minuty už nestíháte zírat. Voyérství tak získává naprosto novou, neprobádanou úroveň a já konečně vím, co Rakušáci skrývají ve sklepech. A věřte mi, že jsem byl tak v šoku, až jsem si chvílemi ani nevšiml, že se film ve sklepě místy neodehrává. (22.08.2018)

Samozřejmě je to fascinující, bizarní a šokující a nevím co ještě, ale bohužel taky současně místy silně nudné, takže ačkoli to má jen hodinu a něco, docela se mi to táhlo - na vině jsou mj. všechny ty dlouhé záběry protagonistů, kteří bez hnutí stojí v pozoru před kamerou (což mnohokrát připomene estetiku filmů Roye Anderssona), a člověk neví, co si o tom myslet (hlavou se taky mnohokrát honí otázka, co proboha ty lidi přimělo k tomu, aby se nechali při něčem takovém natočit). Takže ačkoli je to filmařsky asi geniální a Seidl zde vyhmátnul pro mě osobně zcela fascinující téma, přesto jsem se neubránil dojmu, že mě to vlastně zas tak nepřekvapilo, protože osobně už dlouho nemám moc iluze o tom, co dělají lidi, když je nikdo nevidí - a ty sklepy jsou navíc nádhernou antropomorfní metaforou lidského nevědomí - a možná o to víc v zemi, kde žil jeho objevitel, Freud, a která "dala světu" Wolfganga Přiklopila a Josefa Fritzla, a absolutně nepochybuji o tom, že na tyto dvě kdysi hojně medializované kauzy dodnes připadají desítky, možná stovky jiných obětí, jako byla Natascha Kampusch, a které na rozdíl od ní zatím neměly to štěstí, aby se dostaly ven, v čemž mě tento dokument jen utvrdil. (08.06.2022)

Seidlův dokument (o seidlovských dokumentech níže) nevrhá zrovna příznivé světlo na naše jižní sousedy, ale jeho metoda soustavného "obnažování" je možná humánnější (lidštější), než metoda "zakrývání, utajování a zamlžování – vesměs zločinů" (prosazovaná nejen v naší veřejnoprávní televizi). Upřímnost a osobní zodpovědnost (sám za sebe), dovednost přeměnit své neřesti do (mimospolečenských) rituálů, je na druhé straně obdivuhodná. - Matty (viz jeho komentář) bystře akcentuje rozdíl prostředí: „tam nahoře“ a „tady dole“. - Ovšem, kultivovat svoje neřesti (zůstanu u této terminologie) si mohou dovolit jen movití senioři, možná, že i s tou vizí, že se jejich život už blíží ke konci. A tak nakonec nám mohou být naši ester-reichři (Thomas Bernhard uvádí toto označení jako hanlivé) sympatičtí. Pozn.: Seidlovy "dokumenty" se od jeho "hraných filmů" příliš neliší, alespoň mají víc společného než rozdílného. Obě formy jsou promyšleně komponované a dotahované do důsledků; a tak jediný výrazný rozdíl je v tom, že herci či neherci, jsou či nejsou, svazováni našprtanými dialogy scénáře. (18.01.2017)