V pivnici

Nevím, jestli je namístě smát se tomu. Ale párkrát jsem se smál - např. u teenagerů a u dvojice v mini-baru s veselou hudbou. Jinak jsem ale myslel víc a víc na větu, která zazněla před filmem v úvodu V. Hendricha, kde citoval Hanekeho vyjadřujícího se k jinému Seidlovu filmu, tady to ale sedí mnohem víc: "Pohled do pekla." V něčem strašně beznadějný a děsivý film, ne ale zobrazováním nějaké hrůzy, jako spíš mrtvolné jalovosti. Ten záběr na teenagery funguje jako kapka naděje, i když jen teoretická či potenciální. Jinak ale tento film samozřejmě nejde brát jako nějakou obecnou či definitivní zprávu o dění v rakouských sklepích, sám se ani o nějaký dojem komplexnosti či objektivnosti nesnaží. Je jasné od začátku, že film bude o právě těch lidech, kteří k natáčení dali souhlas, a o ničem jiném. Jde spíš o konstatování, informaci o těchto několika jedincích a jejich zájmech, a co se děje v statisících jiných sklepů, se samozřejmě nikdy nedozvíme a nikdo žádnou statistiku nesestaví. Ale přináší jistou představu.. Nejvíc fascinující je samozřejmost a smířenost, se kterou o sobě protagonisté filmu mluví. (19.04.2016)

Sonda do panoptikálního bizáru rakouských sklepů, které tak nechvalně proslavil Herr Priklopil, když v jednom z nich osm let věznil Nataschu Kampusch. Husí kůži nahání zjištění, že jednotliví protagonisté tohoto dokumentu se vlastně od zmíněného Priklopila zas až tak moc neliší. Na druhou stranu už víme, kde má nejeden Rakušan svou 13. komnatu. Ve sklepě. (01.02.2024)

Film, který chytne za koule. Nahlížet se Seidlem do rakouských sklepení je audiovizuální obdobou čtení diskuzí na zpravodajských serverech. Zvrhle zábavné i děsivé zároveň. Fakt, že podobnou koncentraci exotů nenajdete ani ve všech reality show na Nově a Primě dohromady, vyvolává podezření z účelové snahy šokovat. Domnívám se ale, že pro Seidla jsou sklepy obecně uplatnitelnou metaforou fyzického i myšlenkového uzavření se před okolním světem. Více z aktérů vypráví o tom, jak jej zklamal minulý život „tam venku“ a jak teprve „tady dole“, mimo zraky společnosti mohou k plnému uspokojení ukájet své choutky, ať už jde o oprašování nacistických artefaktů, vytahování umělohmotných mimin z krabic od bot nebo spanking (jedna z normálnějších sexuálních praktik, které zde uvidíte). Také dechová kapela hrající venku je pokaždé orámována vjezdem do garáže, který tak pomyslně vymezuje myšlenkový horizont natáčených lidí. Uzavřenost do vlastního světa a neochota přijímat podněty odporující vytvořenému světonázoru je, obávám se, zásluhou internetu stále silnější. Snadno si lze namísto figury stojící uprostřed dokonale symetrických záběrových kompozic představit člověka sedícího před monitorem. Podobně jako u internetových diskutérů je také u aktérů Ve sklepě patrná – navzdory touze nepouštět svůj vykonstruovaný mikrosvět poněkud paradoxní – vyšší míra exhibicionismu. Nestačí, že máte hlavu plnou fašisticko-sexistických názorů. Třeba je někde s hrdostí vyblít. Bez ohledu na stupeň inscenovanosti některých situací jsem u žádného ze sociálních herců nezaznamenal náznak studu nebo nejistoty ohledně jeho způsobu trávení volného času. Některé úchylky nás zkrátka přesahují natolik, že nám na ně omezený prostor vlastního vědomí (a podvědomí) nestačí. Stejně jako je slečně v posledním záběru filmu očividně malá klec, do které se nechala zavřít. 75% (16.10.2015)

Samozřejmě je to fascinující, bizarní a šokující a nevím co ještě, ale bohužel taky současně místy silně nudné, takže ačkoli to má jen hodinu a něco, docela se mi to táhlo - na vině jsou mj. všechny ty dlouhé záběry protagonistů, kteří bez hnutí stojí v pozoru před kamerou (což mnohokrát připomene estetiku filmů Roye Anderssona), a člověk neví, co si o tom myslet (hlavou se taky mnohokrát honí otázka, co proboha ty lidi přimělo k tomu, aby se nechali při něčem takovém natočit). Takže ačkoli je to filmařsky asi geniální a Seidl zde vyhmátnul pro mě osobně zcela fascinující téma, přesto jsem se neubránil dojmu, že mě to vlastně zas tak nepřekvapilo, protože osobně už dlouho nemám moc iluze o tom, co dělají lidi, když je nikdo nevidí - a ty sklepy jsou navíc nádhernou antropomorfní metaforou lidského nevědomí - a možná o to víc v zemi, kde žil jeho objevitel, Freud, a která "dala světu" Wolfganga Přiklopila a Josefa Fritzla, a absolutně nepochybuji o tom, že na tyto dvě kdysi hojně medializované kauzy dodnes připadají desítky, možná stovky jiných obětí, jako byla Natascha Kampusch, a které na rozdíl od ní zatím neměly to štěstí, aby se dostaly ven, v čemž mě tento dokument jen utvrdil. (08.06.2022)

Statické kompozice tvoří jakoby neemoční obraz soukromého světa. Ne, že bych byl překvapen. Spíše to působí tak, že tam nemáte být. Vlastně jste takový kolemjdoucí, který náhodou vidí třeba sado maso ve sklepě, nebo fanouška dechovky - nacismu. Někdy mám pocit, že čím jste více fyzicky odpudivější, tím větší prasečinky provozujete :) ...to jistě není náhoda (Pan Otrok a jeho služba - suverénně nejatraktivnější materiál ze všech). 68%. (26.01.2016)