Zavěste červené lucerny

Chtelo by se mi napsat typicky tragicky film Yimou Zhanga, ale zase jsem jich tolik nevidel, abych mohl generalizovat. Cely film se odehrava v asi 7 ruznych interierech (vcetne jedny strechy) nejakyho papalase, kterej si poridil ctvrtou manzelku. Kazdy den se rozhodne, se kterou stravi noc a dostane benefity (masaz nohou, vyber jidelnicku) a zbytek je povl, coz nuti vsechny pleticharit proti ostatnim. Vystrednost cinskych historickych filmu se zde skloubi s mocenskym soubojem tri manzelek (ta ctvrta nejstarsi uz je biologicky ze hry) a prave to dodava filmu na zajimavosti. Ktera z nich vyhraje neprozradim, ale je to Yimou, takze to rozhodne neni citelny Hollywoodsky skvar! (19.09.2018)

Intriky a boj o moc super. Sledovat, jak se postupně odhalují a vyvíjejí charaktery i vzájemný vztahy všech manželek, mě bavilo. Prostředí domu i kostýmy jsou nádherný a ve spojení s kompozicí jednotlivcýh scén to i přes komorní setting dělá uhrančivej vizuál, až je škoda, že to za těch 30 let nikdo neremasteroval a obraz ani v blu-ray verzi není úplně ostrej. Přes to všechno to ale ke konci ztrácí dech a moc silnej zážitek ve mně po tom filmu nezůstal. Přitom tragickej osudu holky, která se místo vysokoškolačky stane hadrem ve světe patriarchátu, kde se ze zoufalosti vzájemně požírá s dalšíma jí podobnýma, má určitě větší potenciál. Zatím průměr, ale možná to ve mě ještě časem dozraje. (20.12.2020)

Lidi si vymýšlejí pravydla, aby se jim líp žilo. Lidé si vymýšlejí zvyky buť, aby se bavili a udělali svůj život zajímavější nebo aby zahnali zlé duchy, když jsou pověrčiví nebo pro sblížení mezi sebou, což koresponduje s tou zábavou. Ale zvyk červených lampiónů a masáží nohou postrádá na smyslu. Pokud pán chce klid domova a v klidu si užívat se svými ženami, což si myslím, že tenhle chlap chce, proč tedy vymýšlí zvyky, které znesvařují jeho ženy. Proč si mezi nimi prostě nevybere každou noc tu, kterou chce bez zbytečných okolků, které vkládají lidem do hlav myšlenky na pletichaření. Vůbec mi nevadí lidská povaha, ta je tady celkem důvěryhodná, já mám rád lidi takové jakými jsou. Další věc: Kdo by chtěl bydlet v takovém prázném domě. Holé zdi, sem tam nějaké zdobení, hlavně pod střechou, ale to je vše, dokonce ani dveře nemají a to už Číňané měli. Jaká tam musí být zima, když vás od sněhu dělí jen závěs. Proč mají problém nechat umřít služku, že by lidé řekli, že jí nechali umřít. Přitom potom bez obtíží zabijí manželku. To si jako nikdo nevšimne. Jinak poslouchat tu hudbu byla úplná rozkoš. Chyběla mi tu ta čínská propracovaná scéna a rekvizity. Ale jinak byl jsem několikrát překvapen, jak se věci vyvíjí. (03.09.2013)

Narozdíl od nejnovějšího filmu Zhang Yimoua, Hrdiny, je Raise the Red Lantern velmi komorní, jednoduchý, nepřeplácaný... Nemyslím tím jen absenci trikových a efektních scén, ale především to, že i záběry na zasněžené střechy působí ne epicky a monumentálně, jako spíš melancholicky a zasněně... Nemluvě o hereckých projevech, resp. postavách, ději, kdy vše plyne až na výjimky poklidně... ale o to více působivý je závěr filmu. (05.08.2004)

Zcela v souladu s výrokem jistého amerického fyzika Stevena Weinberga: „Čím více se zdá vesmír srozumitelným, tím víc se také zdá být bezúčelným" tvrdím, že čím více je kterýkoliv film jasným pro diváka, tím více pozbývá smyslu. A tady to platí dvojnásob. Veškerá délka filmu neslouží k sestrojení a rozuzlené zápletky, ale k ukázání času jako zdroje plynutí, slučujícího čas filmové a životní dvojznačnosti. ____ Číňané mají obecně jistý problém s genderem, na druhou stranu přistupují k ženě jako k tématu velkoryse a spravedlivě z obou stran – jak kritikou údělu konkubín, tak přiznáním, že vztahy mezi ženami jsou zrádné a postrádají ono chlapácké „co jsme si, to jsme si“. Velice zajímavě vyjadřuje tohle pnutí nesoulad asymetrie vztahu mezi postavami a symetrie prostoru, protože při řadě záběrů stojí kamera přesně v ose a obraz lze v půli čistě přeložit (viz galerie). Tomu odpovídá napětí mezi figurativním uměním zaběrování a abstraktním uměním psychologie. V tomhle filmu, jinými slovy, je vše povrchové jakoby nepodstatné, jenže i zevnitř zmítá postavami bol a prázdnota, tudíž to jediné podstatné zůstává přece jen venku, nikoliv však ve fyziognomickém smyslu na člověku, protože figura a tvář je jen maskou, ale v přírodě. Člověk jako takový je zbytečný. (08.12.2008)