Muž, ktorý zabil Dona Quijota

Téměř 30 let ale Terry Gilliam to dokázal- Natočil film Muž, který zabil Dona Quijota. Pro Gilliama se jednalo o důležitý osobní projekt, kvůli které hodně riskoval, dělal kompromisy, které ho občas mrzeli a za spoustu let se na něm vystřídalo spoustu slavných osobností. Robin Williams, Johnny Depp, Ewan McGregor, John Cleese, Robert Duvall, John Hurt (kterému je tento film věnován).... nakonec když už tomu nikdo nevěřil se to nakonec Gilliamovi povedlo. I přes to, že musel škudlit na rozpočtu a do filmu se v podstatě nakonec žádná herecká hvězda nedostane. To ale podle mně není na škodu. Ať Adam Driver nebo Jonathan Pryce v hlavních rolích jsou totiž perfektní. Zatím co Driver dokazuje svůj status jakožto jeden z nejlepších mladých herců, Pryce předvádí nejlepší herecký výkon za posledních pár let. A tím se nekončí... Stellan Skarsgard je jako vždy fajn, Olga Kuryenko je zase jednou fajn a Jordi Mollá je pořád neskutečně cool. To by bylo k obsazení. Jenomže jenom obsazením film neuděláte. Jde i o jiné části a tam už zase moc pozitivní bohužel nebudu, protože nemůžu. Myšlenka filmu je vlastně stejná jako u všech Gilliamových filmů: Bláznovství je skvělé, musíte občas utéct ze skutečného světa do světa fantazie. Bohužel se mi však zdá, že Gilliam z filmu nevykřesal to co po těch 29 letech chtěl a vlastně jsem se celou dobu nezbavil pocitu, že to mohlo být lepší, šílenější, geniálnější. Ve filmu je spoustu scén kdy se realita a iluze prolínají v jedno a ty scény jsou záměrně nadsazené a šílené ale pořád se mají nějak držet fungující reality a vše se drží příběhu jenom proto aby Gilliam mohl vyprávět dál a film neskončil o hodně dříve. Film, který má být nápaditý, fantazijní a narvaný nápady má bohužel postavy zapadající do klasických škatulek a dvě ženské postavy, které mají více prostoru jsou nadržené, sexem posedlé dámy, které se rychle chtějí s někým vyspat. A pak je úplně jedno jak perfektní výkon podává Adam Driver, když je jeho Toby nafoukaný floutek, kterému přejeme spadnout na držku. Nejzajímavější postavou filmu je tak Pryceův Don Quijote, který je ale jenom prostě bláznivý a nějak geniálně prokreslený rozhodně ne. To však neznamená, že se občas neobjeví nějaký ten geniální vizuální nápad (celý film se odehrává ve Španělsku a tudíž by měli její obyvatelé mluvit španělsky ale na to Gilliam ve filmu příjemným způsobem řekne nasrat). I přesto, že musel Gilliam šetřit a improvizovat se nezapře jeho vytříbený styl a snaha udělat to co nejlépe to šlo. A pak je vlastně vedlejší, že se nezbavíte pocitu, že to šlo líp. Muž, který zabil Dona Quijota je důstojná tečka za 29 let trvající prací, avšak chybí tomu větší fantazie a rozmach, což je bohužel vysoce pravděpodobně způsobené malým rozpočtem. A je to vlastně škoda. Vzpomenu si na pár scén u kterých jsem se totiž parádně bavil a doufal jsem, že těch scén bude víc. Bohužel ale už po první půlce dostatečně dojde pára. Do filmových učebnic by však tento film rozhodně měl patřit. Obávám se ale, že kdyby tento film nikdy nevznikl nic by se nestalo. Terry Gilliam je do značné míry muž, který zabil potenciál Dona Quijota. (18.07.2018) (menej) (viac)

Divácky silně nekomfortní snímek (ale na to, že vás příběh nutí pod vrstvou zdánlivě fantaskních výjevů vyhmatávat a identifikovat skutečnou, nezpochybnitelnou realitu, ať už se vám bude líbit, nebo ne, už jsme si u lišáka Terryho zvykli nejpozději v Krajině přílivu, viz moje recenze, a ostatně žádné geniální dílo se nedává lacino, i když je pravda, že u Gilliama při tom víc než jinde hrozí reálná nepříjemná závrať z dvojího vidění) na vás sice bude klást vysoké nároky na pozornost a vyždímá z vás hodně sil, ale zato vás také odmění jedinečným vrcholným uspokojením. ***** Přinejmenším v české kotlince se pojem "donquijotství" - ostatně stejně jako pojem "švejkování", což je o to trapnější, že se jedná o našeho vlastního národního hrdinu - ostudně míjí s podstatou a smyslem předlohy. Don Quijote (o Švejkovi někdy jindy) není v Cervantesově románu prototypem naivního a směšného blázna, který si plete přízemní realitu se vzdušnými zámky a ve vlastních očích sám sebe i okolní svět vykresluje pro svůj dobrý pocit vznešenější a velkolepější, než jaký je, a žene se do neopodstatněných a jen zdánlivě epických hrdinských dobrodružství, zatímco se mu všichni posmívají nebo ho proti jeho vůli a zaslepení zachraňují jako pomýlence. Vůbec ne. Don Quijote je jakýmsi metaforickým katalyzátorem ušlechtilosti a rytířskosti - jeho postava využívá bujnou fantazii (stejně jako třeba filmový režisér), díky níž kolem sebe vytváří vznešené výzvy, a jeho úkolem je jim lidsky dostát, reagovat na ně upřímně, bez bázně a hany, nespekulovat a vždy rázně učinit, čeho jest třeba, a tím v sobě i v druhých probouzet a tříbit lidskost a ušlechtilost, sklony k idealismu a vyvolávání těch lepších stránek v nás všech.... Románový Don Quijote tak činí ze světa kolem sebe - z přízemní či cynické reality - jakýsi trenažér ušlechtilosti a lidskosti, což je princip, který umožňuje dalším románovým postavám - a také čtenářům -, aby vedle něj a na jeho příkladu sami vyciťovali a zasazovali se o to, co se jich niterně lidsky dotýká, a aby rozeznávali, co s nimi případně dělá posměch jiných postav či čtenářů vůči tomuto potulnému rytíři a jeho (našim) ideálům... a aby se sami stávali ušlechtilejšími. ***** A Terrymu Gilliamovi se totéž geniálně povedlo přetavit na plátno, navíc o jednu metarovinu bohatší. Neboť postavou Dona Quijota se tu k ušlechtilosti vychovává jak onen venkovský švec, kterého si kdysi Toby vybral pro roli rytíře, tak nakonec po jeho boku i zcyničtělý Toby.... A přestože se neustále proplétáme mezi vidinami, sny a iluzemi, zároveň chápeme, že jsou navozené filmovými či divadelními rekvizitami, způsobené manýrami zbohatlických ruských oligarchů nebo protiimigrantskými zákony a dějová linka tak má i svou vystopovatelnou přízemní realitu reklamních propriet, skrývajících se imigrantů, zbohatlickými ruskými mafiány vydržovaných milenek nebo venkovanů snažících se bědně vydělávat na turistickém ruchu a nese tak s sebou i nezbytnou sociální kritiku dnešní společnosti, v níž tolik chybí srdnatý příklon k ideálům a velkolepé činy podněcované ušlechtilou touhou ryzího srdce a čistého svědomí... ***** A sledujeme tak iniciační příběh, v němž se v Tobym po boku Dona Quijota, kterého sám vyvolal k životu, postupně znovu probouzejí kvality, jež ho kdysi vedly k natočení studentského filmu, a na konci v lišáckém Tobyho úsměvu a poznámce o začátku zajímavého vztahu s jeho zachráněnou milou chápeme, že přežití Dona Quijota je míněno metaforicky, že idealistický blázen si nemusí plést muže se ženou, obry s mlýny a realitu s divokými fantaziemi, ale že to může být i dospělý muž se srovnanými prioritami a obnaženým, cítícím srdcem, který ,má odhodlání měnit svět kolem sebe v lidštější a krásnější místo k životu, plné zajímavých výzev (lišácký úsměv)... ***** (Viděno s přáteli v rámci silvestrovsko-novoročních promítání u nás na B12, během JitkaFestu 2022/2023.) *~ (03.01.2023) (menej) (viac)