Zimný spánok

Žádný jiný film mi tak dlouho nekoloval v žilách jako Zimní spánek. Film, ke kterému se budu vracet za další měsíc, rok, dekádu. Až krutě jsem vyžadoval drsnější emocionálnější zásah v domě Ismaila s Nihal, ale to už by byl jiný příběh (Trier, Haneke). Zimní spánek si dokážu představit jako vůni stránek s nekonečným rozsahem a pokračování (hloubka postav je na tisíc stran). A taky se potvrzuje kvalitní divácké oko viz. hanakonochi, mizunohana, WillBlake. (02.06.2017)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Moje recenze a pohled: http://scobak.blog.sme.sk/c/367005/nejpsychologictejsi-film-roku-je-196-minutova-zalezitost-a-urcite-neni-pro-kazdeho.html Nejpsychologičtější film roku. (17.10.2014)

Tohle mohl být naprosto úžasný film. Podmanivou atmosférou, naprosto úžasnou kamerou a civilními hereckými výkony na to minimálně měl určitě, navíc když je tu skoro celých 196 minut plně nějak využito. Už jen kvůli tomu by se Zimnímu spánku dalo lehce podlehnout a být z toho nadšený, jenže to bohužel není můj případ. Nemůžu si pomoct, ale přišlo mi, že je to celé blbě vedené. Ceylan se zde snaží kombinovat realistické drama, konverzačku a filozofický traktát, ale vyleze mu z toho takový podivný hybrid, který pořádně není ani jedním. Postavy zde sice mezi sebou vedou sáhodlouhé dialogy plné zajímavých myšlenek a úvah, jenže když se to zároveň pokouší i o ten dramatický příběh, tak mi dojem dost kazí špatně napsaný scénář, díky kterému jsou charakteristiky postav nedůvěryhodné a dialogy mezi postavami neskutečně strojené. Jednou jsem se i pousmál, když Aydlin mluví o tom, že je prostý člověk - kruci, prostý člověk takhle nikdy nemluví. Proto jsem měl problém se do toho všeho nějak dostat a hlavně tomu uvěřit. A navíc to ještě podpořilo to, že mi tu byly skoro všechny postavy buď ukradené a nebo nesympatické, a nejhorší to bylo právě u Aydina, který je tu dokonce hlavní postavou. Od slow cinema filmu bych navíc čekal sice pomalý, ale postupný vývin postav, kdežto tady mi přišlo, že dlouhou dobu nic a pak cca 40 minut před koncem najednou velké změny. Takže celkově - myšlenkami a filmařsky ten film působí naprosto skvěle, ale potřeboval mnohem, mnohem lepší scénář... Tenkrát v Anatolii mi přijde teda povedenější. Lepší 3* (19.08.2021)

Málokedy sa dá o nejakom filme povedať, že obsiahol všetko podstatné, s takto čistým svedomím (sic). Ponoril sa do ľudskej duše (reprodukovanej slovami) tak hlboko, až z neho tečie tá zamrznutá voda prúdom. Predstavte si napríklad hádku dvoch natoľko odlišných ľudí, že aj keď jeden z nich pokorne priznáva chyby a chce to podložiť dobrým skutkom; druhý mu neverí, pokladá to za vypočítavé a je ešte viac znechutený. Tento obojstranne krutý rozhovor, má pôdu vhodnú pre život, asi ako step pokrytá snehom. No napriek tomu prebieha medzi osobami, ktoré by mali mať k sebe najbližšie. A poznáme to snáď všetci. Neraz sme stáli na oboch stranách barikády. Bezmocnosť v snahe zvrátiť odcudzenie, je podobná pokusu preraziť múr holými rukami. Je to nemožné, až to bolí. Netreba však zabúdať ani na peniaze, tie sa pletú vždy do všetkého. A viac už len ten starý blázon čas, ktorý najradšej spoznáva lúčenie, zabúda na spomienky, či žije smrťou. Proste život na zemi. A nezáleží na tom, kde je situovaný, všade je totiž úplne rovnaký. Okrem vyslovených extrémov. Ale čo nie je extrém? Extrém je človek. Tvor, ktorý nežije len aby prežil, ale dokáže myslieť, teda trpieť a tešiť sa, a potom zase... Márna lásky snaha, veľa kriku pre nič, každý by sa aj tak občas najradšej pohádal so svojím životom, namiesto iných ľudí. (14.01.2015)