Zimný spánok

Ceylan pravděpodobně našel dokonalou rovnováhu mezi realismem a stylizací, filmovostí a divadelností. Velkou radost mi poskytl fakt, že jsem ani jednou neměl potřebu porovnávat Zimní spánek s jinými Ceylanovými filmy, jelikož jsem celou dobu pouze pokyvoval hlavou nad tím, že ten film bez problémů obstojí sám o sobě a je přesně takový, jaký měl být - nic nepřebývá, nic nechybí a hlavně je dostatek času řešit v dialozích témata a jejich konkretizované detaily, na které se v 99% běžných celovečerních filmů nikdy nedostane (a ještě zbude prostor na čistě obrazovou a zvukovou kontemplaci). A že je zde opravdu hodně témat k dumání. Masivní a přitom velmi uměřený a jemný, přepečlivě napsaný a výtečně zahraný film. _______S odstupem se to jeví jako film lehce akademický, ale věřím, že je to zde spíše důsledkem cíle natočit monumentální "prýčechovovské" konverzační drama a neexhibovat u toho formou ani přesahem, než úpadkem tvůrčích sil režiséra - zde totiž nic "metafyzického" jako například v Tenkrát v Anatolii být nemá (ale zase, už jenom ty mnohé "ulpívající" záběry na zvířata, aneb "dám je tam, protože se to ode mě čeká...".) (11.10.2014)

Balzám pro melancholiky a pesimisty. Bohužel ale ne pro mě. Zbytečně předlouhá stopáž, plná dialogů o nesmrtelnosti brouka. Na druhou stranu nabízí film pěknou kameru snímající lidské fragmenty a zajímavé filmové exteriéry i interiéry. Pěkná je taky herecká a režijní práce s vykreslením psychologie postav. (29.06.2019)

Tenkrát v Anatolii a Klima jsou pro mě stále nejpodmanivějšími Ceylanovými filmy a kvůli jejich unikátnímu vizuálnímu kouzlu si je nejspíš budu pouštět raději než povídavý Zimní spánek. I tak je ten film ale stále ohromující tím, s jakou precizností dovede pracovat i s těmi nejjemnějšími prostředky filmového jazyka. Stylisticky jde téměř o naprostý protipól mainstreamové turecké kinematografie, kterou charakterizuje melodramatická vypjatost a excesivnost. ____ Více v recenzi. (26.10.2014)

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)

Na Ceylanovi jsem nenašel žádnou chybu, on však našel na mě celou řadu chyb (otupělost, lhostejnost, netrpělivost atd.) a neschopností (delšího soustředění, aktvní, tj. duševní účasti na řešení problémů, vcítění se do motivů jednajících postav atd.) - až tak, že jsem si řekl, zkusím to znovu později, tenhle film si to nejspíš zaslouží... Po čase jsem si zapálil vodní dýmku a do filmu se znovu pohroužil. Chápal jsem složitost vztahu Aydina (alias muže) a Nihal (alias ženy), i všech těch okolních postav, které jejich vztah nejen dokreslovaly, ale žily i svébytným životem. Film se sice (zdánlivě) odehrává na konverzační úrovni, ale to je (zřejmě) jen proto, aby vynikly nečetné akční scény - třeba ta s rozbitým zrcátkem a nebo pálením peněz (obě jsem samozřejmě jako "čtenář Dostojevského" dovedl předvídat - např. v balíku bylo 100 000, neboť právě tolik přinesl Rogožin Nastasje Filipovně). (10.06.2015)