Mami!

Namiesto komentára sem dám druhú polku básne Pavla Koyša Takú lásku...: "Takú lásku pretrp, ktorá bolí, // obavami, túžbou vykúpenú, //čo aj tisíc nocí prebdieš pre ňu, //ona nepoddá sa, nepovolí. Takú lásku pretrp. //////// Takú lásku chráň si, čo sa mení, // ktorá je dnes iná ako včera, // čo jak kvet sa zrána do večera // neustále mení v zafarbení. // Takú lásku chráň si. //////// Takú lásku miluj, čo Ťa schytí // ako jarná rozvodnená rieka, // čo Ti do každého nervu vteká, // až sa zdá, že srdce rozlomí Ti. // Takú lásku miluj!". (18.11.2014)

Pre mňa zatiaľ to najlepšie od tohto režiséra. Zostal síce pri svojej obľúbenej téme a nepriamo sa dotkol i tej druhej, ale bolo to divákovi veľmi zaujímavo podané, miestami to dokonca zašlo až do príjemnej poetiky. Tiež tu zvolil parádny soundtrack, ktorý niektoré scény po dramatickej a pocitovej stránke ešte viac vyhrotil. Nuž čo, deti sú vo veľkej miere len také, aké ich naučíme byť. A tá matka mala evidentne tiež problém. 75/100 (12.12.2016)

XAVIER DOLAN je mladý režisér,mladší ako ja a už nakrúca snímky,ktoré človeka priklincujú k sedačke od úvodných tituliek až po tragický záver,vlastne som intenzívne premýšľal ako sa bude vyvíjať vzťah matky a SYNA,doplnený o POMOC šarmantnej,ale tichej susedky... Matka Diane si zoberie domov syna Stevea,a to z ústavu,ktorého problémom je absolútne nevyspytateľné svojské správanie,ktoré matku predsúva do pozície robota,ktorý musí byť v pohotovosti 24 hodín nonstop.V čom spočíva Steveov výbuch hnevu? Má diagnózu ADHD,čo znamená z anglického prekladu: Porucha pozornosti sprevádzaná hyperaktivitou... Takíto jedinci všade na SVETE majú problém sústrediť sa,majú v sebe veľký hnev,rýchle zmeny nálad,prudkosť,výbušnosť,potom sa chovajú ako zver,že by každého,kto im stojí v ceste jednoducho zvalcovali,vulgarizmami taktiež útočia,ktoré sú také šťavnaté,že i dospelý človek by sa mal čo učiť.DE-FACTO vulgárni sú obidvaja,t.j matka so synom si navzájom vymieňajú slová,ktoré by slabšieho jedinca dávno spacifikovali ako nič... Synovi preskočí v hlave,matku chce asi uškrtiť,v tom mu matka reflexívne buchne predmetom po hlave,aby sa mohla nadýchať...Vzťah na NULE,aby sa raz objavila pri dverách do budúcnosti obetavá suseda Kyla,ktorú som úprimne obdivoval,že sa podujať na priateľstvo problémovej rodiny,kde SYN nie je nikdy ochotný predvídať,čo urobí nabudúce...Raz je milučký,inokedy by zabil mihnutím oka! Ostal som ako nemý pri scénach,ktoré chcela Diane mať vo svojej predstavivosti,ktoré by ju urobili šťastnou,t.j syna by mala konečne normálneho,áno býval občas v pohode,ale takýchto okamihov zase veľa nie je.Vrátim sa k susede Kyle,ktorá má taktiež poruchu reči,ktorá jej bráni rozprávať ako bežný človek,koktá,ale ako sa zoznámi s Desprésovcami,tak koktanie pomaly prestáva,dokáže sa zabaviť,odreagovať sa,niekedy som nerozumel,prečo to všetko robí... Herecké výkony sú vo všetkých troch protagonistoch absolútne realistické,obdivuhodné,vierohodné,geniálne,občas vie režisér film zbytočne natiahnuť,že by sa patrilo strihať,ale prepáčite mu to vo vyhrotených situáciach,alebo taktiež v pohodičkových,keď sa naši hrdinovia vedia uvolniť. Popri hercoch,režisérovi,či kameramanovi si zaslúži pozornosť a posluch emotívny SOUNDTRACK. Brilantne urobený film Xaviera Dolana,ktorého filmografiu budem odteraz pozornejšie sledovať,alebo sa vrátim ku starším počinom... Za posledné roky si nepamätám film,ktorý by ma takto zasiahol... (21.06.2015)

(2x) Nonkonformnost, s jakou ve svém posledním celovečerním filmu Xavier Dolan zaútočil na jedno z nejcitlivějších témat lidského života, je troufalým, ale jistě ne samoúčelným mementem s hmatatelným psychologickým přesahem. Odvaha, trpělivost, zoufalý pokus nahradit chybějící mezičlánek standardního rodinného trojúhelníku se v Dolanově pojetí mění v nebezpečnou hru s lidskou nevyzpytatelností, vnitřní neukázněností i nezvladatelnou hyperaktivitou, která se ve vypjatých okamžicích stává hrůznou apokalypsou pro všechny zúčastněné. Ovšem způsob, jakým Dolan dociluje závěrečného strnutí divákova duševního rozpoložení, není čistě narativní, ale stejně jako v předchozích režisérových filmech zde největšího úspěchu dosahují výtvarně i hudebně uchvatitelná intermezza (skromná pocta neslavnějším songům devadesátých let v podání předních pěveckých ikon se rozhodně neodehrává na základě ledabylého výběru, ale má předem určené místo i smysl) a především volba netradičního obrazového formátu, zdůrazňující citovou proluku hlavních hrdinů. Nevyčerpatelná inspirace lidskou fyziognomií je v jistém slova smyslu také jedinou možností, jak lze alespoň v minimálním časovém limitu nahlédnout do duše jednajících postav. Anne Dorval, koncertující v roli ustarané a životem smýkané matky, která se dle slov druhých nikdy nenaučila mluvit slušně, Suzanne Clément, lyrická hrdinka, která zásadním způsobem naruší již tak dramatický život ústřední dvojice, i sedmnáctiletý Antoine-Olivier Pilon coby titulní hrdina, agresivní a samorostlý příslušník současné teenagerovské generace, se náhle ocitají ve filmu pro tři herce a jejich komorní souhra se po několika málo minutách přetváří ve fascinující přehlídku drásavé lidské tragédie, v níž navzdory nepříznivým podmínkám stále přežívá šance na milimetrový střípek láskyplné sounáležitosti. Mami! je film o pocitech, o lidech a jejich marném zápase s osudem, ale také o tom, že mezi láskou a nenávistí je velice tenká propast, do které občas spadne každý. #Mezipatra 2014 (12.11.2014)

[ČSFD projekce] Zbytečně a velmi pochopitelně nadhodnocené rodinné drama o výstřední matce, která zapomněla, že čas stále běží a každý stárneme, a jejím vulgárním hyperaktivním synovi, který trpí návaly agrese a oidipovským komplexem. Jistě se najde spousta chytrých hlav, které budou z hoven slona vyšprtávat buráky, jak je jejich častým zvykem, a v tomto silném a chaotickém díle naleznou odpovědi na otázku života, vesmíru a vůbec. Mně osobně to přišlo jako pokoušet se podojit vola. Pokud opominu tuny nadávek, které tvoří prakticky celou kostru samotného dramatu, bylo to celkem snesitelné, ač jsem se poslední půlhodinu neustále díval na hodinky a očekával brzký konec, nicméně neuspokojivé a místy dokonce k smrti nudné. Věřím, že Dolan se chtěl vyšvihnout na světovém žebříčku, což mu nemám za zlé, a tak vypochodoval na světlo světa s tímto předlouhatánským nimráním v soukromí dysfunkční rodiny. Nevšední pojetí. Nadstandardně na mne zapůsobilo jen zužování a rozšiřování obrazu na plátně, které vyjadřovalo dramatičnost, respektive euforii okamžiku. Jinak se děj skládal jen z mozaiky maniodepresivních okamžiků. Kdyby celý film měl zhruba 15 minut a byla v něm scéna s vysněnou budoucností a konečným řešením bystré té ženy, kterou ostatní zoveme máti, patrně by to dostalo více hvězd, ovšem tenhle táhnoucí se patos je až moc. Střih! 45% (05.11.2014)