Brány noci

Po mém soudu výborný film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Úvodní repliky vševědoucího vypravěče jsou sice trochu banální až úsměvné, stejně jako samotný nápad s postavou Osudu, a celý film je na dnešní dobu vůbec tak nějak celý naivní až prostinký. To je ale asi příznačné pro většinu filmů z té doby, a na film je tak podle mě třeba koukat v první řadě bezpředsudečnýma očima jako na filmařskou zprávu ze své doby. Po této stránce je potěšující, že film je navzdory svému stáří stále divácky zajímavý a myšlenkově inspirující - minimálně motiv lidské (oidipovské) zaslepenosti, kdy se někteří z nás navzdory varování ženou vstříc své zkáze, je velmi nosný a působivý. Na filmu mě bavilo i obsazení a hudba, a celkově se mi velmi líbil. Spolu s Dutourdovým románem "Vejce pro maršála" jsou pro mě "Brány noci" zajímavým nahlédnutím do všedního života ve válečné Paříži, a film i knihu mohu všem zájemcům jen doporučit. (22.04.2015)

Brány noci sú pohľadom na Paríž vo februári 1945, kedy síce už Francúzsko bolo oslobodené, ale vojna v Európe ešte stále prebiehala. Na oslobodenom území už prebieha normálny život. Je to svet čierneho trhu s potravinami a drevom, ale aj svet hrdinov a kolaborantov z obdobia 2. svetovej vojny. Francúzom v tomto filme vadilo, že neboli tu zobrazovaní ako národ hrdinov. Postupne vychádza najavo, kto hnutie odporu zradil a prečo. Avšak, aj keď nechtiac odhalili zradcu, ktorý chladne udával nacistom svojich kamarátov, neuvidíme v tomto filme reakciu "zub za zub" ale samotné vysporiadanie kolaboranta so svojim svedomím a životom. (11.02.2016)

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Pohádkový příběh, který po vzoru všech francouzských, německých a severských pohádek nekončí dobře. Pohádkový i v samotných charakterech, protože jsou tady všichni buď jen zlí, nebo hodní. Příběh mne také moc nezaujal - Diego přijede nadzemkou do chudého předměstí Paříže, kde stráví jednu nezapomenutelnou a navždy bolestnou noc mezi prostými lidmi, jimž vládnou tvrdí a zlí podnikatelé, šmelináři a majitelé domů, kteří kšeftovali i za války, kšeftují i teď, takže okrást takového zmetka není trestné, zatímco šmelináři musejí pykat. Asi půl hodiny trvá, než se film trochu rozjede, a to jen díky postavě Osudu, která je sice představena hned na začátku, ale chová se tady nejdřív jako opilý a vlezlý bezďák, takže získal chlápek Osud jen mé vřelé nesympatie a je jedno, že pak řekne taková moudra jako: "Může je člověk varovat, a stejně si to udělají po svém. Ale když jim nic neřeknete, zase si stěžují." Chápu, že se film vyrovnává s poválečnou francouzskou realitou, ale na můj vkus přehnaně a černobíle, a navíc v něm nakonec není nic pozitivního, což je asi jeho největší zápor. Protože zde nikdo nevyhraje, všechny hlavní postavy prohrají. (05.07.2022)

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu. (24.10.2018)