Brány noci

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Pohádkový příběh, který po vzoru všech francouzských, německých a severských pohádek nekončí dobře. Pohádkový i v samotných charakterech, protože jsou tady všichni buď jen zlí, nebo hodní. Příběh mne také moc nezaujal - Diego přijede nadzemkou do chudého předměstí Paříže, kde stráví jednu nezapomenutelnou a navždy bolestnou noc mezi prostými lidmi, jimž vládnou tvrdí a zlí podnikatelé, šmelináři a majitelé domů, kteří kšeftovali i za války, kšeftují i teď, takže okrást takového zmetka není trestné, zatímco šmelináři musejí pykat. Asi půl hodiny trvá, než se film trochu rozjede, a to jen díky postavě Osudu, která je sice představena hned na začátku, ale chová se tady nejdřív jako opilý a vlezlý bezďák, takže získal chlápek Osud jen mé vřelé nesympatie a je jedno, že pak řekne taková moudra jako: "Může je člověk varovat, a stejně si to udělají po svém. Ale když jim nic neřeknete, zase si stěžují." Chápu, že se film vyrovnává s poválečnou francouzskou realitou, ale na můj vkus přehnaně a černobíle, a navíc v něm nakonec není nic pozitivního, což je asi jeho největší zápor. Protože zde nikdo nevyhraje, všechny hlavní postavy prohrají. (05.07.2022)

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)

I šel Jidáš a vrhl se pod vlak... Příběh o lásce a nenávisti, zradě a podlosti, překvapení a okouzlení. Příběh Osudu. Neboť lidé si nedají říct, nepomůže je varovat - oni se chtějí do všeho vrhat po hlavě... Výborně propojená obrazová stránka s efektními dialogy - produkt plodné spolupráce dua Marcel Carné - Jacques Prévert. A na pozadí píseň Les Feuilles Mortes, kterou složil Joseph Kosma a jež se stala prvním velkým úspěchem Yves Montand. Delikatesa ;) (30.05.2009)

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac. (20.08.2019)