Réžia:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Giorgos ArvanitisHudba:
Eleni KaraindrouHrajú:
Michalis Zeke, Tania Palaiologou, Stratos Tzortzoglou, Eva Kotamanidou, Aliki Georgouli, Nadia Mourouzi, Vasilis Kolovos, Vasilis Bouyiouklakis (viac)Obsahy(1)
Existenciálna road movie. Súrodenci - 14-ročná Voula a 5-ročný Alexander - vyrastajú v Grécku iba s matkou, ktorá im tvrdí, že ich otec odišiel do Nemecka. Deti sa rozhodnú svojho otca vyhľadať a vydávajú sa na cestu nehostinnou krajinou, aby na konci cesty prišli na to, že príbeh o nemeckom otcovi bol iba výmyslom, ktorým chcela matka uspokojiť ich zvedavosť. Na svojom putovaní deti prežijú množstvo zážitkov a stretnú rôznych ľudí. Prostredníctvom tejto cesty sa dostávajú za hranicu detstva a dospievajú. Téma putovania, hľadania lepšej budúcnosti i pocit zúfalstva z nemožnosti túto lepšiu budúcnosť nájsť, sú Angelopoulosovými typickými témami. Film získal na MFF Benátky Strieborného leva, bol ocenený i na MFF v Berlíne a získal cenu za najlepší film na European Film Award. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (28)
Lyrický obraz na filmovém plátně. Audiovizuální performance. Není to ani divadlo, ani film, a symbioza obou taky ne. Více by tomuto příběhu slušela divadelní prkna a kulisy. Lásku k divadlu tvůrce filmu mj. vyjádřil etudami s divadelním kočujícím kolektivem putujícím napříč městy a neúspěšně hledajícím zájem o jejich představení. Možná proto tvůrce vsadil na filmové zpracování - aby tak pojistil příběhu zaručené publikum. Sice se mu to povedlo, ale nepodařilo se mu pojistit i uvěřitelnost a naplňující zážitek. Objektivně však lze chápat film vč. jeho názvu jako sociálně-politické podobenství určité etapy Řecka. ()
Malování dlouhých statických obrazů a trýznění diváka moc ráda, ale rozhodně nerada neumětelský citový vydírání, který tak STRAŠNĚ bije do očí (ne, Franto, tady je to to první - ale jinak souhlas :) ). Někdo na tý tenký hranici balancovat umí a někdo ne - a sem rve režisér symboly a hluboký plky tak strašně nesuverénním způsobem, až se teď úplně děsim kouknout na něco dalšího od něj (přestože se už pár let těšim na Věčnost a den) - tak "moc" bylo tohle špatný. A to jsem k filmu přistoupila s rukama dokořán - silou vůle jsem je tak držela až do detailního záběru na plačícího chlapce nad umírajícím koněm - pak už jsem vyprskla smíchy, dala je za hlavu a překřtila film na Epochální výlet dvou narušených broučků, kteří neznají chodník, do Němec. (2,5* - je tam všechno a přitom nic) ()
Ťažko si predstaviť niekoho, koho by tento film nedojal. Ak už nie iba tým, čo vidí, tak aspoň spojením hudby s tým, čo vidí. Kritika by v tomto prípade mohla Angelopoulosovi vyčítať citové vydieranie, ale opäť je všetko na svojom mieste a režisér je rozoznateľný v každom zábere a scéne. Opäť sa kamera sústredí na bezútešnú, otvorenú krajinu, na hranice, rieky, cesty, moria, atď. A po nich neustále premávajú dopravné prostriedky (autá, autobusy, nákladiaky, vlaky, lode), aby nás niekam, do vysneného vytúženého cieľa, dostali. A nakoniec je aj jedno, či je vôbec tento cieľ reálny, alebo iba klamom, pretože v neho veríme a cestujeme. Koniec si už musí vyložiť každý po svojom, dominuje mu symbolizmus a či ho budete považovať za relatívny happy-end, alebo tragické a nevyhnutné vyústenie predchádzajúcich udalostí, necháva Angelopoulos na vás. ()
Konečně konzistentní Angelopoulos. Jinak přístupem velmi podobné filmy "Cesta na Kitheru" a "Včelař" měly jednu vadu na jinak vycizelované kráse: používání dlouhých záběrů á la Tar-r či Tar-kovský ve spojení s minimalistickým projevem postav vytvářel zajisté účinek lidské a myšlenkové hloubky, ale z mého pohledu výměnou za paradoxní dehumanizaci těch samých postav. Pomalá kamera, klasická hudba, zasmušilý či zpytující pohled citovým pnutím znehybněné tváře upřený v dál - to vše dělalo z postav v autorových filmech a v jejich nejsilnějších okamžicích "jen" naplnění uměleckých figur, přestávaly být postavami z masa a kostí a měnily se v mlčenlivá ztělesnění obecných lidských principů, a to přesně ve chvíli, kdy se je měl divák snažit nejvíce lidsky pochopit. Zde je situace takřka stejná, s jedním rozdílem: zde již Theo místy přiznává rétoričnost svých postav i uměleckou vykonstruovanost situací, v nichž se nacházejí (symptomatickou se proto jeví scéna s padajícím sněhem a policisty). To je ulehčeno použitím žánru road-movie, jenž umožňuje za sebou řadit disparátní scény a postavy, u nichž nevadí, že jsou jen figurkami/ figurami v rukou autora (př. herecký ansámbl). A to také umožňuje, aby to málo skutečně lidských a spontánních postav mohlo být divákem skutečně oceněno. ()
Tady jsou scény, které vás nemusí vůbec rozhodit, a pak najednou přijde jedna, která vás odrovná a vy si uvědomíte, jak je tenhle svět krásný, anebo ještě spíše, jak je hnusný. Jsou tady scény, které odkazují na jeho krásu, ale právě ten hnus je tak nějak víc cítit, je silnější a někdy dovede to krásné překrýt. Snad ne nadobro. ()
Galéria (8)
Fotka © Greek Television ET-1
Reklama