Nábrežie hmiel

Klasické francouzské melodrama s prvky žánru noir o vojenském zběhovi, který se na své pouti setká s osudovou láskou a několika muži z okraje společnosti. Jejich střetnutí má pro něj fatální následky. Kvalitní kamera, špičkový Jean Gabin, který si už v té době vytvářel prostor pro to, aby se stal největší francouzskou mužskou hereckou hvězdou. Po dějové stránce ale poměrně nevýrazné. Michel Simon si střihl roli padoucha jako ze špatných antisemitských filmů, tedy odpovídá typu lakomého chlípného Žida. Celkový dojem: 65 %. (24.04.2010)

Osobitá adaptace dobrodružného městského románu, cíleně redukující jeho děj ve prospěch líčení atmosféry. Příběh se tak mění v citlivou komunikaci osamocených bytostí s městem, nořícím se do mlhy gest, slov a obrazů, které znečitelňují tvary věcí a význam činů a postojů, jež by měly výmluvně reprezentovat. Téměř samostatně působící epizody, do nichž se filmové vyprávění rozpadá, se tak podobají drobným básním, obrazným a emotivním, které nepřestávají vyjevovat trpkou atmosféru přístavu, místa, na němž se i návrat přespříliš podobá odjezdu, aby se z něj mohl někdo těšit. (01.02.2014)

Poetický realizmus, to nie je iba predzvesť filmov noir ale aj nenápadná predzvesť humanistickej (celosvetovej) katastrofy. Netreba pripomínať, čo sa krátko nato stalo a ako bežní Francúzi trpeli ešte viacej ako predtým (WW2). Aj ďalšie opisné a sugestívne prvky znamenajú určitý paradox : na tvrdý realizmus ísť umelými kulisami, literárnym symbolizmom, odkazmi a zlúčením marginalizácie na veľmi úzkom priestore. Tým všetkým Carné a jeho Nábrežie hmiel triafajú do čierneho. Imponuje mi navyše profesionálny prístup Jeana Gabina. Napriek adorácii a sláve, akú zažil po prelomovej Veľkej Ilúzii, stále si umne držal chvályhodný herecký prístup. Aj vo vzťahu k takýmto undergroundovým rolám. (03.11.2014)

Vynikající snímek Marcela Carnéa se skvělým Jeanem Gabinem. Uvědomme si, že jsme v roce 1938, v době kdy charakterní herectví, popřípadě dokonce method acting jsou díky nedávného přestupu ke zvukovému formátu v plenkách. V tomto světle je Gabinův Jean ještě o to femonální. Skvělá je taky práce (scénáristy či režiséra?) s divákem, která ho hodí rovnou do děje a až postupem času ukazuje své základy. Až surrealisticky se totiž - z ničeho nic - objevující postavy, člověk tápe a vše se na néj valí, a teprve postupem času, až když se postavy navzájem seznamují, se divák dovídá o co vlastně jde a dochází mu předchozí události. Později je hlavní linkou romance, která klape vynikající způsobem (dokonce bych si tipnul, že v jistých momentech z něj něpřímo čerpali autoři, režisér, popřípadě Bogart v Casablance). Libová chuťovka, kterou nádherně proplouvají hlavní motivy poetického realismu. Lidé přicházejí a zase odcházejí (08.04.2010)

Mlha je hustá tak, že by se dala krájet, ale není to rybníček Brčálník, co se za ní skrývá v přístavu Le Havre. Je to užírající pesimismus, ale i brána do širého moře, která naskýtá možný únik z tristního života. Většina dějových pozadí zůstala úmyslně nevyjasněna, aby nechala prostor divákově představivosti a zaměřila jeho pozornost jinam. Carné si dal záležet zejména na přesné charakterizaci postav a scénické atmosféry. Spolu s Prévertovými trefnými dialogy je Le quai des brumes velmi dobrá, evropská noirovka. (21.10.2011)