Ako ty

Jako můžu tu hodinu popisovat jak je to podobné jiným filmům , kterých jsme viděli tuny (Equilibrium, 1984, Ostrov a spousta, spousta dalšího) - ale já bych se na to podíval z jiné stránky- bez lásky se prostě nedá žít, a kdo se o to snaží zákonitě spáchá sebevraždu, nebo se emočně uzavře (a to naprosto), bylo to prvně nudné, sterilní a bílé- ale potom je to melancholicky smutné. Mi se líbilo, a vyvolalo pár vzpomínek...80% (09.10.2018)

Lidstvo postihla jistá Velká válka, oni žijí v chladných komunitách, pracují v podivných týmech, fyzický kontakt a emoce jsou naprosto zakázané a potlačované, jsou vyjevení z čmeláka, žijí po jednom, před spaním řeší hlavolamy, ctí tvrdá pravidla, jsou mírumilovní a klidní. A mezi nimi je jistý Silas, který právě „chytl“ oslabující nemoc, kdy jeho problémové geny znovu ožívají. „Čistá“ podle všeho není ani Nio, dívka, která odmítla jít k doktorovi, ale Silas to na ní poznal. Zakázaná láska, šnečí tempo a futuristické aranžmá. Režisér Drake Doremus, autor pro mě dvou velmi slušných vztahových kousků Zamilovaní a Breathe In, tentokrát docela zklamal. Rozhodl se pro ambiciózní látku, využívá japonskou architekturu, nerozvíjí striktní pravidla téhle společnosti, sází na příběh. Jenže ten nemá pevné švy. Chemie mezi těma dvěma navrch není nějak zvlášť silná, oba se sice snaží, ale na slušné herce a atmosféru to tentokrát neuhrajeme. Chybí spád, chybí vyloženě dramatické momenty. Ale něco do sebe to přeci jenom má. Uvidíme, s čím mladý tvůrce přijde příště. Možná méně ambicí. (22.07.2016)

Jakápak antiutopie? Vždyť tohle je utopie! Neexistují konflikty, všichni se mají dobře, spolupracují, společnost někam směřuje (do vesmíru), umění je rozvíjeno a podporováno, každý dělá to, co mu jde a co má rád, neexistují prakticky žádné zákazy ani příkazy, protože každý dělá a chce dělat to, co je správné. Daní za to je holt absence neformálních sociálních kontaktů a intimností, což ale vadí pouze nemocným jedincům - a proto společnost usiluje o vyvinutí léku, aby těmto chudákům pomohla. Vlastně ani tyto nemocné ale v podstatě nikdo nijak nediskriminuje, nikdo nad nimi neohrnuje nos - ano, lidé se bojí, aby se od nich třeba nějak nenakazili, ale zároveň s nimi taky soucítí, a to dokonce tak, že semtam přimhouří oko i ten, kdo by to opravdu neměl dělat! Kam tím popisem mířím? Bez záporáků čili bez hrozby prostě není žádné napětí a vychází z toho jen architektonicky zajímavý slabý odvar romanťárny s nádechem sci-fi. I nad těmi třemi hvězdami jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že rovněž i já přimhouřím oko. (31.08.2016)

Byly chvíle, kdy bych i ty tři hvězdy dal, ale celkově je to tak utahané na tak prostou myšlenku a tak děsivě pomalé ve vyjádřeních, až by jeden plakal. Chápu, že pro ty lidi v takových podmínkách je dotknutí se prsty naprostá bomba, ale jako divák to sledovat tři minuty, to je člověk popohání očima, ať si pohnou a děj jde dál. A o tom to je - všechna ta pomalost (a časem i hraní s barvičkami, kdy se z chladně modrošedé přejde do nádechu červené nebo skutečných barev) jen zastírá, jak myšlenkově impotentní ten film je. Vše je dáno základní premisou - svět, kde nejsou dovoleny emoce. První, co vás napadne, že někdo se tomu vzepře. Autor pak opíše jediný přítomný konflikt ze Shakespeara a z Romea a Julie (jo, to s tím jedem) a nedobere se ničeho, nic nerozebere, nikam se nedostane. Do toho věčně vykulený hlavní hrdina a jako chlap vypadající hlavní hrdinka, a vyleze z toho něco nekoukatelného. SPOILER Prostě v té bezemoční společnosti hlavní hrdina zjistí, že má emoce, dokonce že se mu líbí holka z práce, po 45 minutách se konečně jeden druhého dotknou, pak plánují útěk, do kterého vstoupí jedno nedorozumění, ale nakonec to vypadá, že se zase jeden druhého dotknou. (28.09.2019)

Svět, jak jsme jej znali, zanikl. Zůstala jen emočně prostá komunita soustředěná do uniformovaného Kolektivu, v němž se chodí do práce, bydlí se v úsporně zařízených bytech, člověk má jisté stravovací návyky, místo konzolových her se za nudných večerů, kterých kvapem přibývá, "paří" unylá skládačka (pozor, tvůrci to nevychytali, i hra, jídlo a jiné, mohou vyvolat emoce) ovšem city, včetně lásky, i veškeré projevy s tím spojené, jsou považovány za nemoc, pro kterou zde mají i svůj název - SOS. A usilovně ve výzkumném středisku na tyto emoční neduhy vyvíjejí lék. Žít v páru je něco nemyslitelného. Plození probíhá bezpečnou formou. V takové komunitě se ocitl i zamilovaný pár Nia a Silas, kteří svoji náklonnost k sobě musí úzkostlivě tajit, aby neskončili v detenčním zařízení, z něhož už není návratu. Jediným řešením je únik na poloostrov, kde je (sexuální) svoboda. Podřízenost totalitnímu režimu, vymývání mozků, dystopie, utopie a Husákova neviditelná přítulnost - to není nic nového. Můžu jmenovat desítku spřízněných filmů (Ostrov, Sexmise, Equilibrium...), z nichž tenhle kousek čerpal střípky a formuloval je tak, aby to působilo originálně. Středobodem vyprávění je mladý milenecký pár, ztvárněný Nicolasem Houltem a Kristen Stewart, který má upoutat největší pozornost. Výprava, prostředí i kostýmy jsou proto koncipovány tak, aby nebyly natolik atraktivní a divák mohl takřka nerušeně sledovat, jak dva milenci se společně smějí, souloží a hledají způsob jak z toho ven. Udivilo mě, že se málem cicmali na veřejnosti, ale nikdo si toho nevšímal. Z filmu nejukne žádná akce, nebylo totiž odkud, vše je značně komorní, atmosféricky tlumené. Nikde přitom nekouká žádné nebezpečí v podobě záporáka, který by šel po dvojici. Děj není dostatečně vyhrocen, dvojici v podstatě nic nehrozí, tím pádem odpadlo i veškeré napětí. Mně toho nevzrušivého děje a unylého konceptu přišlo (na bezmála dvouhodinový film) až moc, takže v součtu s velmi rozvláčným tempem se mně dostalo nudné kopírky, která možná kdesi přechovávala sourodou myšlenku, třeba kterak vzniká abstraktní cit, jasně, to přece není myšlenka, že, takže někde tam bylo cosi sofistikovaného, jenže jaksi nebyla možnost to objevit. Tedy konkrétně mně se to zrovna moc objevovat nechtělo. Film z produkce Ridleyho Scotta nemá v konečném kontextu moc co nabídnout. Zcela postrádá možnost být extra zajímavým, je-li divák soustavně uspáván jeho stereotypně nevrušivým rázem i éterickým hudebním doprovodem. Závěr je nijaký, určitě to bylo celé utnuto předčasně. Kristen Stewart a Nicolas Hoult svoji zakázanou lásku předstírali zdárně, nicméně film mě v žádném ohledu nezaujal. Vše v něm prezentované se už vyskytlo v různých formách zpracování v žánrově spřízněných filmech, které tenhle snímek předešly. 4/10 (13.05.2017)