Otec

Fajn film evokující ze startu mírně Obecnou Školu (je to ostatně stejné období), akorát v poválečném Maďarsku. Kluk vyrůstá bez otce, ve kterém vidí svůj vzor a nepřekonatelý ideál, který mu naboří až tvrdý střed s realitou všedního dne - ve které místo na hrdinství není. Nejsilnější je střední pasáž filmu zachytávající právě takový střet ideálu s realitou, v tak specifických podmínkách, ve kterých chlapec vyrůstá. Pro pochopení děje ani nějak není důležité znát historické pozadí socialistického Maďarska, stejně se mu jde pod kůži jen majinko. (21.03.2010)

Zajímavý filmový počin Istvána Szabó, jenž pojednává o tehdejším Maďarsku v poválečném období, tak i o jedné generaci dětí bez otců, kteří zemřeli ve válce. Právě očima jednoho kluka nahlížíme na tuto dobu a také na to jak on sám vzpomíná na svého otce. Některé příběhy, události si vymýšlí, především ty, které vypráví v první části jako malý chlapec. V druhé polovině snímku ho naopak sledujeme jako dospělého, který se vypořádává se svou současnou situací, s tím jak se snaží vymanit z minulosti, otcova sevření a tím dosáhnout osamostatnění. Intimní film režiséra, který použitím např. snových záběrů či humorných scén předkládá velmi intenzivní zážitek z této doby i samotné jedné generaci. (12.01.2017)

Divák si nostalgicky zavzpomínal na průvod, karnevaly, soudružky svazačky s velkými prsy v upnuté bílé halence a další věci v jádru neškodné věci, které se za komára děly, hlavní postava zase nostagicky zavzpomínala na svého otce, který už ne tak neškodně zahynul na sklonku druhé světové války. Formální stránka filmu není nezajímavá, pohyblivé záběry, mezi nimiž je těch statických minimum, dávají snímku snesitelné tempo, líbil se rovněž časový posun mezi dětstvím a ranou dospělostí hlavní postavy, řešený v podobě symbolického záběru na hrdinovy hodinky. Tolik ke kladům filmu, které byly tímto vyčerpány. Jinak celkově mám pocit, že tomu všemu tak nějak chyběla tolik potřebná "šťáva". (11.01.2008)

Otec je velice osobní a intimní film, kterým se zřejmě Szabó vypořádával z vlastní minulosti. Vztah filmu k realitě a skutečným událostem je podtrhován scénami připomínajícími výpovědi v dokumentárních filmech i zařazením skutečných archivních materiálů (pochodující vojska, zdevastovaná Varšava). Charakter osobní zpovědi je posilován i subjektivizujícími prvky: point-of-view záběry, snovými scénami se zpomalenými záběry, a také sekvencemi, ve kterých sledujeme idealizované představy hlavního dětského hrdiny. Ty mají podobu hollywoodských kriminálních filmů a gangsterek. Kouzlu filmu hodně přidává výtečná kamera Sándora Sáry. (20.02.2012)

Svěží film jednoho z největších klasiků maďarské kinematografie – Istvána Szabó. Apa vypráví o zdevastovaném Maďarsku po válce, o generaci dětí bez otce. A právě osud jednoho takového chlapce sledujeme. Takó si svého otce jako malý kluk velmi idealizuje a postupem času zjišťuje, že otec nebyl takový, jakého si ho jako dítě vysnil (a to doslova – ve filmu najdeme mnoho snových sekvencí). Na filmu mě kromě hrátek s časoprostorem zaujala práce s kamerou (POV, nájezdy, dialog u stolu, záběry zdevastovaného města) a hudbou, která společně s komediálními prvky přináší svěží vánek do této intimní zpovědi jedné generace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (02.11.2016)