Homár

Budu ještě muset počkat, jaký ve mně zůstane pocit po delší době, nicméně úplně první dojem byl, že přesně takhle si představují lásku "snílci" jako Ted Mosby a že film klinicky (1. relating to the observation and treatment of actual patients rather than theoretical or laboratory studies 2. very efficient and without feeling; coldly detached) dokazuje, jak velcí jsou to idioti, ačkoliv musím přiznat, že se mi také hlavou mihla otázka, jak bych se před tím zrcadlem zachovala já. Film mi stylem i tématicky připomněl Borgmana, který u mně ve srovnání ale Humra poráží na hlavu, protože magic. Léa a Rachel jsou bohyně. -"There is blood and biscuits everywhere." (19.03.2018)

Patrně nejbizarnější počin loňského roku. Nevím, zda měl Lanthimos nějaké přechodné období, nebo zda byl pod nějakou psychotropní sračkou, nicméně v tom bude bezpochyby režisérův subjektivní pohled na nezadané jedince, který chtěl s nadsázkou a kontroverzí vyjádřit skrze film. Právě ona bizarnost mě nakonec donutila k projekci. V první řadě je nutné si rychle zvyknout na zcela jiný svět, který je silně totalitní a sofistikovaný. Místy je mrazivý, nelítostný, ale i vtipný, lehce romantický a nadržený. Od toho se samozřejmě odvíjí dialogy, které ač v některých chvílích peprné a sexuální, tak celkově prapodivné a těžko pochopitelné. Nicméně oceňuji režisérovu tvůrčí fantazii a některé další vychytávky (signály v lese, lstivost partnerů). S přibývajícími minutami však filmu dochází dech a samotným závěrem jsem byl poněkud nasrán. Proto dostává Yorgos nakonec pouze 2*. (04.01.2016)

Něco jako bizarní romantický thriller natočený s klinicky chladným odstupem. I herci hrají všichni podobně odosobněným způsobem, takže to vypadá opravdu divně. Jako všechno ostatní: použití úryvků klasické hudby či použití komentáře, aby zopakoval dialog, který jsme právě slyšeli. Ale rozhodně je to dost originální dystopická satira (existuje vůbec takový žánr?). (27.01.2024)

Dejte sadistickému úchylovi kameru a prachy a natočí vám tohle. Pořád jsem čekal, že to bude mít kromě keců o šukání do zadku, o erekci, masturbaci, polykání semene, kopání do dětí, zabíjení bez citu, bodání do břicha apod. nějaký přesah, ale nemělo ani v hotelu, ani v lese, ani koncem. Navíc celý ten svět nefunguje, nedává smysl ani ve svých vlastních mantinelech, které nám tvůrce nastínil. Navíc je to roztahané do dvou hodin hraje k tomu klasická hudba (!), takže dojem toho, že režisér ke všemu ještě ujíždí na drogách, je hodně silný. A jestli v tom někdo vidí nějakou parafrázi světa, kde lidé buď musí být spolu, nebo být jen singl, já takový svět neznám, nikdo mi ho nenutí, a celý ten problém mi přijde vycucaný z prstu ráno po těžké kocovině. Jako psychologický náhled na lidské vztahy to nefunguje už vůbec, protože v tomto světě se každý chová jak pitomec, ne jako člověk, takže se zde může stát prakticky cokoliv. (15.07.2017)

Moje první setkání s režisérem Lanthimosem dopadlo uspokojivě, mám totiž slabost pro nejrůznější magory a podivíny. A u tohohle pána mám hned několik nesmělých tipů na diagnózu: Schizoidní porucha? Autismus? Klinická deprese? Sadomasochismus? Možná i depersonalizace nebo derealizace? Prostě zajímavá osoba, to se musí uznat. Ještě před sto lety byli podobní jedinci drženi v klecích a hlubokých sklepeních pochmurných novogotických blázinců, no a dneska si panečku běhají volně po svobodě a dokonce i natáčejí filmy, to je holt pokrok. Ba ne, vážně, zajímavý artově bizarní zážitek. Dokonce musím vzít tentokrát na milost i Sagvana Tofiho Farrella s očima sousedovic jezevčíka, který se mi snad poprvé herecky docela líbil, respektive mi nevadil. A Rachel W. je samozřejmě skvělá jako obvykle. K tomu čarovné irské hvozdy a nádherná hudba, třeba píseň Apo Mena Pethamenos s "chopinovským" začátkem je skvostná. Nebýt chaotické stavby scénáře a nevstřícné komunikace s divákem, připomínající mi nějakého Godarda nebo jiného novovlnného filmového anarchistu, neměl bych problém dát čtvrtou. (11.01.2016)