Drsné jaro

Ne snad přímo zklamání, ale neuspokojení určitě. Měl jsem za to, že film bude víc punkový, víc syrový, víc drsný, víc realistický, víc existencialistický, víc nihilistický... No tedy nihilistický je možná dost, ale ta jeho nezáživná odosobněná forma mi pranic nesedla. A hlavně v první půli jsem měl chvílemi pocit, že sleduju pop-punkově pitoreskní verzi jakýchsi japonských Slavností sněženek z chlapecké střední. Nejzajímavější scéna je ona časosběrná s Aokim, stojícím na jednom místě od západu do východu Slunce, no a nejsilnější (hlavně díky songu od TMGE) pak následné sólové tleskání https://www.youtube.com/watch?v=wfRUj5g8dZo. A celkově docela dobrá muzika, to jó... (07.08.2018)

Možná trochu přehnané a černé vyobrazení posledního ročníku před maturitou, kdy dospívající studenti netuší a nedokážou rozhodnout, co se svými životy dál. Školní gangy, násilí, bezúčelné poflakování, šikana, záškoláctví, dokonce i vražda nebo jakuza (překvapivě ale žádné párty, drogy či holky) ve špinavé posprejované budově, kde učitelé mají nulovou autoritu a brutální zmlácení baseballovou pálkou nenese žádné důsledky. (30.05.2013)

"Jsi-li šťastný, zatleskej", zní motto hlavních protagonistů filmu. Což znamená, že po jeho promítnutí se stěží bude chtít někomu tleskat, ať už jen tak, či jako zdejší hrdinové takto "rituálně". Asijská kultura, známá svým citem pro respekt v mezilidských vztazích, paradoxně přišla s pravděpodobně nejvíce naturalistickým filmem ze školního prostředí. Škola jako vzdělávací instituce je zde naprosto roztříštěný pojem a funguje vlastně jen z podstaty - studenti postrádají jakoukoli kázeň, zato jim nechybí smysl pro násilí na tisíc způsobů, takže vlastně nepřekvapí, že jindy sterilní školní chodby připomínají potemnělé průchody a tunely, do kterých by slabší povahy po setmění stěží vkročily... Zároveň však veškerá drsnost nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně; skoro by se chtělo říci, že tato mládež jen navazuje na samurajské tradice, které taktéž v sobě obsahovaly čest a ušlechtilost (kdy druhá věc je forma). Když porovnám zdejší dění s vlastní zkušeností studenta, hledajícího si to své místo v kolektivu, chování rozmanitých charakterů je vlastně podobné, jakkoli zdejší přehnanost je zároveň i nadsázkou... Přičemž snímek se ke mě dostal právě v období, kdy jsem nebyl stářím daleko od Kuja a spol. (v prvním ročníku vysoké školy na podzim 2011). Stejně tak se nabízí i další osobní srovnání, zkušenost se subkulturami (jako je třeba ta fotbalová), které se také dají označit jako škola. Škola života. Viděno filmovým okem, nelze mít pochybnosti o příbězích, do kterých se přímočaře vpadne bez většího vysvětlování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpětně přečetl o komiksovém původu díla! Toto ladění bylo převedeno do filmových prostředků bez jakékoli poskvrnky, stačí snad jen stručně dodat, že postavy působí jak kdyby byly z našeho světa, i jako kdyby byly jen nakreslené. Schválně, i když nemáte jako já větší zkušenost s japonskými mangy, zkuste si je představit v animované grotesce... Stejně jako pro mne byl neznámou Toyoda a jeho režijní um, dočkal jsem se milého překvapení i v oblasti soundtracku, obstaraný skupinou Thee Michelle Gun Elephant, kdy melancholická skladba "Drop" je vyvrcholením nejen po stránce chronologické, ale i emocionální. Potvrdilo se mi letité pravidlo, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si okamžitě po skončení projekce vyhledám a znovu pustím. Podtrženo, sečteno - jeden z úzké skupiny filmů, jenž si nezasluhuje "jen" maximální pochvalu, ale permanentní doporučování široké skupině příznivců kinematografie. 100% (13.02.2021)

Přesně **1/2 - čili průměr. I během relativně krátkého filmu se člověk může nudit. Některé složky tohoto filmu jsou vydařené. Zejména hudba, bez níž by se na to nedalo vůbec dívat. Ale celkově je spád filmu velice zdlouhavý a pomalý. Řekl bych, že tento film je o všem a zároveň o ničem. Některé tzv. hluboké myšlenky by sice byly na delší zamyšlení, ale tento snímek mě k tomu rozhodně nenaladil. A bohužel "krutá" pointa byla lehce odhadnutelná předem. Pro všechny, kteří se chystáte na tento snímek podívat, chce to mírně depresivní nebo melancholickou náladu. Jinak to bude ztráta času. (12.04.2006)

Velmi depresivní a trochu hůře stravitelný film s vynikajícím soundtrackem (Thee Michelle Gun Elephant a The Blondie Plastic Wagon). Podivná střední škola plná ještě podivnějších osob. "Příběh" každé postavy není polopaticky vykládán a je na divákovi aby motivy jejich jednání vypozoroval z filmu. Rozhodně dost netradiční a originální snímek. Za zmínku jistě stojí několik naprosto geniálních, téměř "poetických" záběrů, které v kontrastu s velkou porcí násilí obzvlášť vynikají a podtrhují zvláštní tísnivou atmosféru celého filmu. (19.01.2008)