Zvieracia láska

Ťažko mi je pripustiť, že ide o dokumentárny film, keď od dokumentu očakávam, že sa niečo dozviem, spoznám alebo získam nejaký vizuálny zážitok. Tu ide o záznam správania menej alebo viac trhnutých ľudí, prípadne celkom vyšinutých alebo bezdomovcov ku svojim miláčikom psom prípadne králikom, ktorí im nahradzujú partnera. Zaradil by som film až niekde k poetickým filmom, ktoré nie sú nič pre mňa. A keďže v tomto prípade sa koketuje s týraním zvierat až zoofíliou, tak sa ani nečudujem televízii ORF, že to stopli. (13.04.2013)

Film není v žádném případě šokující tématem, kterým se zabývá (je daleko víc o osamělosti a o kompenzaci mezilidských vztahů něčím jiným než o tom, co si člověk představuje jako zoofilii), je ale neuvěřitelný svojí otevřeností, odhalováním těch nejintimnějších detailů ze života příslušníků všech společenských vrstev. Chvílemi může připadat skoro přehnaně dlouhý, ale ty zdánlivě "hluché scény" (velmi repetetivní povídání páníčků s pejsky, sex po telefonu a p.) jsou nakonec to nejpůsobivější na celém dokumentu. Seidl se - jako obvykle - pohybuje na hranici komičnosti a deprese (malí psíci vystavení na krbové římse), některé momenty působí opravdu spíše jako z dadaisticky laděného hraného filmu než z dokumentu (řečník na psím pohřbu, chrt "trénující" v garáži luxusní vily tak, že je připoutaný k běžícímu pásu). Velmi silný film, ze kterého se budu ještě dlouho vzpamatovávat. (05.02.2010)

Seidlovy "dokumentární" filmy, to je ve světě kinematografie sedmý kontinent. Nemiluji sarkasma, ironii, narážky a hlášky (ve filmu ani v životě), ale u Uliho Seidla je to tak přirozené, že bez lehkého usměvu a mírného pohybu bránic to prostě nelze. I když je film samopopisný (v tomto smyslu dokumentární) dává dost prostoru k vlastním otázkám a k vlastnímu zpracování tohoto tématu (komentářů by tu nemělo být deset ale deset tisíc). A tak sám přidávám raději vzpomínku na "zvířecí lásku" starou přesně půl století: Jel jsem na kole za holkou přes Nové Veselí (Miloši Zemanovi dosud neznámé). Jel jsem z kopce, asi čtyřicítkou, a na okraji silnice stál hlouček lidí se psem. Pomyslel jsem si, že se nejspíš vytrhne a skočí mi pod kolo. A to se přesně stalo. Skončil jsem celý zakrvácený ve škarpě, pes zůstal na silnici se zlomenou nohou. Z onoho hloučku, který se k němu přesunul jsem slyšel: "No tohle! Kdo ti to udělal! Ten by zasloužil! atd. Setřel jsem krev, narovnal kolo ve vidlici a samospádem se nechal vést dolů na klidnější místo. Od té doby vím, že rozdíl mezi člověkem a zvířetem spočívá pouze v jeho konkrétnosti či obecnosti. Pozn. 1: Seidlovy nápady umocňuje i kamera před pěti lety v Libérii zesnulého Michaela Glawoggera (viz titulky). Pozn. 2: Rakušané (především buřičtí umělci) si před svou státností většinou neberou žádné servítky. V tom je Seidl obdobou (i když mírnější) skvělého Thomase Bernharda, jehož knihu "Obrys jednoho života" doporučuji k přečtění, když ne přímo ke zfilmování. (05.06.2019)

Pri čítaní obsahu tušíte, čo vám film bude chcieť povedať a aké posolstvo prinesie, napriek tomu spôsobom podania vás Zvieracia láska týmto posolstvom stále dokáže prekvapiť a zaujať. Alebo nemusí a budete zhnusení a znudení. S tými zoofilnými scénami to nie je až tak žhavé, v podstate sú tam iba náznaky a je jasné, o čo v nich Seidlovi išlo. Najsilnejší je Seidl v komponovaní niektorých záberov, ako napríklad ležiaci pár hladkajúci nezávisle svojho psa, alebo pri paralelnej montáži volajúceho starého úchyla a opustenej ženskej v rokoch. Tento film vážne nie je ťažké dešifrovať, mňa iba tak napadá, že ak by naši domáci miláčikovia chápali, komu sú najlepší priatelia, tak by húfne panelákové byty a svojich pánečkov opúšťali. Pri každodennom počúvaní opustených zavíjajúcich psov v baráku mám úplne jasno v tom, ktorý živočíšny druh je tu viac pri zmysloch. (19.01.2014)

Nikdy nechváľte Seidla pred Rakúšanmi. Nemajú ho radi, vraj nerobí nič iné, len si serie do vlastného hniezda. Miesto toho, aby všetkými smermi rozširoval, že Rakúsko je po raji druhé najlepšie miesto na svete. Na druhej strane, po 11 rokoch v Rakúsku musím povedať, že až také hrozné, ako to Seidl a iní rakúski režiséri radi ukazujú, to zas nie je. Miera trotlov a podivných existencií je zhruba rovnaká, ako inde v Európe. Chápem, prečo ORF nechcela odvysielať tento dokument. Očakávali niečo o verných psích očkách, o disciplinovaných Rakušanoch, ktorí disciplinovane zbierajú psie hovienka do sáčkov. O mäkkosrdcatých Rakúšanoch, ktorí pravidelne prispievajú na psie útulky, a v nedeľu pri viedenskom rezni so šalátom sa pohoršujú nad trápením zvierat vo veľkochovoch. Očakávali smutné psie pohľady a, po premiére v nedeľu večer, v pondelok tlačenice pred bránami psích útulkov. Namiesto toho im Siedl vmietol do ksichtu obrázky nejakého úplne iného Rakúska. Rakúska, plného osamelých ľudí, ľudí z okraja spoločnosti, bez práce, bez rodiny, bez nejakého pevného miesta v živote.Nikto ich nechce, sú takmer na dne, lebo nemajú prácu, peniaze, navyše majú špinavé nohy, neumyté vlasy, zanedbané bejváky, plné odpadkov a švábov. Alebo možno sú na dne aj preto, lebo ich nikto nechce???? Jediné, čo majú, je pes. Ten je ich jedinou láskou, sprievodcom, majetkom, spoločníkom. Má ich rád aj keď majú mastné vlasy, neurobili kariéru a majú mizerný vkus. Ale to absolútne porozumenie so psom má aj negatívnú stránku. Pes počúva, súhlasí, neodporuje, rozumie. Odúča ich komunikovať s ľuďmi, takže sa vo svojej osamotenosti zas posúvajú o pár čísel ďalej. Kde skončia, nikto nevie. Je to úžasná vec mať psa, to som zažila na vlastnej koži. Ale nechcela by som dopadnúť tak, ako tí ľudia z dokumentu – mať LEN psa. (05.09.2011)