Pes, ktorý mal rád vlaky

"Ženy strčte si tie cecky tam kam patria, lebo použijem násilie!..." Ja naivný hlupák som očakával rodinný film na tému stratený pes. Ten tu nakoniec síce je, ale iba na to, aby viedol kroky jedného z hlavných hrdinov filmu. Odsúdená Mika na úteku a mladík, ktorý stratil psa sa stretli, aby na svojich cestách (mohli by sme film nazvať i road movie) zažili niekoľko pekných i nepekných momentov. Taký je život... Je to už tretí film od G. Paskaljeviča, ktorý som videl a vidím, že sa opakovanej spolupráci s niektorými hercami nebráni. Je to podstatne drsnejšia dráma ako som čakal a som si istý, že v čase svojho vzniku zožal v Juhoslávii úspech. Z dnešného pohľadu mu síce pár rokov pribudlo, ale kvalita tu stále je. 80%. (27.04.2014)

Mika & Malý. Téměř osudové setkání, dalo by se říci. Jenže pro ni je Malý po útěku z "vězení" jen menší zastávka na cestě směr Paříž. Pro něj ale Mika představuje femme fatale. Naléhavost a bezvýchodnost, to jsem z filmu cítil po celou stopáž. Myšlenka, že happy endem tohle rozhodně skončit nemůže, stále sílila. Přesto nebo právě proto je závěr ve své čisté jednoduchosti velmi silný. (30.12.2007)

Tentokráte už silně odkomedializovaný snímek, zaměřený však do stejných hloubek, kam Paskaljevič míří obecně. Prostředí je více než deprimující, řekl bych, že doly, rozvaliny, železniční seřadiště a skoroslumy tvoří i dvojznačné kulisy zaznamenávaných událostí. Ve filmu se objevuje celá řada nádherných a působivých symbolů (např. baletní hodiny anebo trojice jachet) i pozornost odvádějících melancholizujících vsuvek ( let na řetězáku, nostalgické rodeo) a snímek nám ne a ne prozradit, kam vlastně směřuje. Samotný konec je dokonalý a úplně mě omráčil, až mi bylo do breku. (30.11.2004)

Inspirace českou novou vlnou a přeneseně vlastně i francouzskou novou vlnou je z Paskaljevičova snímku zřetelně znát. Balkán je v jeho filmu obsažený vlastně jen ve vizuálu, který zachycuje horší čtvrti plné omšelých budov, ale jinak by se film mohl odehrávat kdekoli ve střední Evropě. Nepříjemné psychologické drama, kde tísnivý pocit vyvolává jednak bezútěšná industriální krajina, kdy se kamera s oblibou vyžívá na panoramatickém pohledu na nekonečná kolejiště plná nákladních vlaků, jednak bezperspektivní postavení obou hlavních hrdinů. Film graduje tragickým koncem. Maminka mě důkladně varovala, abych ženám nikdy nevěřil, a nedopadl jako tatínek, takže jsem se osudu Malého naštěstí v životě vyhnul... Celkový dojem: 80 %. (26.09.2009)

(KB - J) Z jugoslávských filmů, které jsem měl možnost od Gorana Paskaljeviće vidět, považuji PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY za jeho nejzdařilejší. Dle mého nemá cenu řešit, že Paskaljević studoval v Praze, a tak je na jeho snímcích patrný vliv české nové vlny. Kdo chce, ten ve vyprávění o mladíkovi s vlastními touhami a potřebami, ve kterém se míchá komika s tragikou a vytváří se distance záběrováním a kontrastem mezi jednotlivými plány v mizanscéně, může spatřovat oblibu raného Formana. Kdo by chtěl zajít ještě dál, mohl by si všímat vlivu poetiky tzv. černého filmu, kdy jsou upřednostňovány místa a postavy, která pro Jugoslávii nevyznívají zrovna lichotivě. Za sebe můžu napsat, že tuto kombinaci poetik dvou národních nových vln (české a jugoslávské - černého filmu) považuji za důvod nesoudržnosti PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY jako celku. V HLÍDAČI PLÁŽE V ZIMNÍM OBDOBÍ a KLAMNÉM LÉTU ´68 se vyprávění omezovalo na jednoho protagonistu a všichni okolo sloužili k dokreslení hrdinova dospívání na pozadí složitých osobních a politických vztahů. V PSOVI, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY je ale divákova pozornost rozptylována střídáním různých hledisek, což alespoň u mě vedlo k nižší emocionální angažovanosti a tomu, že jsem byl schopný vnímat jednotlivé scény a jejich nápaditost či inscenační preciznost, ale už nikoliv celek. (27.11.2012)