Život a nič viac

Na Kiarostamiho filmu Kde je dům mého přítele? jsem vysoce oceňoval mj. silný realismus, na film pro děti a mládež s jednoduchým příběhem zcela nezvyklý. Byl to rozhodně netradiční zážitek, ačkoliv ve srovnání s právě viděným snímkem pořád „jenom film“. Život jde dál v jistém směru předchozí díl volné trilogie překonal, protože Kiarostami se posunul po tragických událostech v íránském Kokeru ještě dál a během podobně jednoduchého příběhu putování malého kluka s otcem krajinou po zemetřesení nabídl divákovi takřka autentický prožitek. Napomáhá tomu jak působivá kamera, zabírající spustošená místa často statickými záběry z pohledu cesty autem, tak samotné zmínky o předchozím filmu, z něhož tu postupně navštívíme a prohlédneme si s hlavními postavy dobře známá místa natáčení, přírodou již zčásti nemilosrdně změněná, a setkáme se i s některými herci z původního filmu v rolích sebe sama. Přes nepochybně smutný ráz a pohled na tragické události vznikl snímek se skoro až uklidňujícím nádechem, z něhož na vás vedle smutku nejednou dýchá i hřejivý pocit při pohledu na ukázku dobrosrdečných mezilidských vztahů i ústřední myšlenky o tom, že život jde vždycky dál a navzdory smutným okolnostem kolem nás je potřeba znovu nalézat k němu chuť. Po velmi působivé první polovině s přímočárým „road movie“ stylem se pak na chvíli napětí ustálí, až se může zdát, že najednou už snímek nemá co nabídnout, ale stejně neztrací atmosféru, upoutává, brzy naštěstí nabere nový dech a závěrečná symbolická scéna se zdoláním kopce je ohromná. Kinematografie zřejmě jediné země, v níž pořád pravidelně vznikají osobité filmy (nejen) pro děti a mládež, pod taktovkou zásadního režiséra opět nezklamala. [90%] (12.02.2022)

Film se dělí na tři dějství, které jsem si pojmenoval Cesta, Rozhovory a Koker. Hodně by mě zajímalo, kolik věcí vzniklo přirozeně a spontánně, a kolik je hraných, protože sestavené je to dokonale. Že je něco přirozeně natočené (navzdory kameře), o tom myslím svědčí rozhovor se staříkem bez hrbu v autě, protože jej jenom slyšíme, ale tentokrát nevidíme. Líbily se mi celkové záběry - třeba v části Cesta jak nemohli projet silnicí kvůli trhlinám, jež jsme mohli vidět zdálky z profilu, a musejí pak otočit, nebo ke konci ten fórek, jak nemůže vyjet s autem. A snad, možná, nakonec toho svého dětského herce našel. Mimochodem, to jsem si říkal, proč se v úvodu někde zmiňuje propojenost hudby s jihoevropskou hudbou, ale když pak na konci zní pod titulky ten Händel, propojilo se to znamenitě. Každá část má něco do sebe, a na každou je třeba se naladit, jak jsem zjistil. Cesta mne začala bavit docela pozdě, ale pak jsem si ty záběry z auta i celků, kolony aut, opravy domů, stany, bagry podél silnice apod. docela užíval. Rozhovory mi přijdou občas až moc filozofické. A Koker je o překonávání obtíží. Každopádně budu mít k mistrovství ve fotbale od teď zcela jiný vztah. Někdy lidem ke spokojenému životu skutečně stačí málo a nepotřebují luxusní hotely s bazénem a all inclusive. A to dokonce po tak tragických událostech, což mne hodně dostalo. Negativem filmu jsou občas zbytečně zdlouhavé pasáže, něco se dalo zkrátit, některé myšlenky se zbytečně opakují, a fakt tomu chlapečkovi nevěřím, že je tak děsně chytrý, aby radil paní u vodovodu, jak to Bůh s tím zemětřesením myslel. (No a ještě jedno negativum, ale to je subjektivní věc, že mi hlavní herec hodně připomíná, i těmi povislými koutky, pana Bernarda z ČT, který mi přišel jako děsný suchopár bez smyslu pro humor, který musel mít vše až nepříjemně punktlich, a snad mu i chyběla fantazie.) (27.06.2023)

Film, ve kterém se téměř nic neděje, vyčnívá především neuvěřitelně otravnými a opakujícími se dialogy. Takže kudy se jede Kokeru? Je cesta uzavřená? Zajímá mě to ještě po hodině? Možná jsem příliš kritický, ale mě tohle prostě už nestačí a otlačený zadek za to nestojí... 4/10 [LFŠ 2012] PS: Kiarostamiho hrátky s autíčky souvisí zřejmě s nějakou jeho úchylkou z dětství (30.07.2012)

Prostredná časť akejsi „kokerskej trilógie”, ma postupom času zaviedla na známe miesta v podobách iránskych obcí Koker a Poshteh, ktoré v predchádzajúcej časti zohrali tak mimoriadne geograficky kľúčovú úlohu - s istým zošitom, ktorý chcel spolužiak vrátiť spolužiakovi - no tentoraz bola už situácia ale celkom opačná [katastrofálna!], nakoľko po domčekoch z hlinených tehál - niet takmer ani žiadnej hmatateľnej stopy, keďže sa po vplyve silného zemetrasenia o sile magnitúdy 7,4 - zosypali, ako nejaké domčeky z kariet; skrátka, konkrétna oblasť sa vskutku azda vzápätí premenila i na množstvo bolesti a utrpenia s ruinami a sutinami, pod ktorými ostali ležať mnohí mŕtvi ľudia, čo je naprosto nevídaná katastrofa až pomaly biblických rozmerov na územiach, kde sa stretáva niekoľko veľkých tektonických platní a preto zažíva častú seizmickú aktivitu = v júni, v roku 1990, pripravilo o život viac ako 40 000 ľudí, zranenia utrpelo ďalších 300 000 osôb a o domov prišlo pol milióna obyvateľov... • Iránsky autor - Abbás Kjárostamí - znovu vytvára akýsi »hraný dokument« o tom, čo už predtým voľakedy zažil, keď prechádzal daným, zdecimovaným územím spoločne so synom Bahmanom [určite dokumentoval autentické udalosti, z ktorých potom následne vychádzal, keď pripravoval práve tento titul], kedy v podstate zisťoval, čo sa vlastne stalo s ústredným predstaviteľom z úvodnej časti -  s Babekom Ahmedom Poorom a s niektorými ďalšími aktérmi daného titulu - Kde je dom môjho priateľa? • Atmosféra bola tentoraz rovnako vťahujúcou, ako tomu bolo zrejme i pred dvomi, aktuálnymi rokmi, pretože jeho nasledovník/predobraz v podaní Farhada Kheradmanda s Pouyaom Payvarom boli podobne interesantnými, ako aj ich o-r-i-g-i-n-á-l-n-e vzory; s kladeným dôrazom na herecké prejavy, ktoré na mňa napokon zapôsobili civilnejším poňatím. • No i napriek tomu mi čosi podstatného chýbalo, čo mi zabránilo ísť až do maximálneho hodnotenia; povedzme - možno predsa menšie prehrávanie sa ústredných protagonistov? → za to ale štruktúra príbehu, vyrozprávaného prostredníctvom žltého, osobného automobilu, z ktorého som tiež pozoroval príslušné prostredie, ako aj realistické zábery z exteriérov - boli pocitovo neuveriteľne fascinujúcimi, kedy som si zase spomenul na nemeckého autora - Wima Wendersa, ktorého klasické road movies, sú už určite kdesi zapísané vo filmových učebniciach; ó áno, a asi väčšia polovica titulu sa odohrávala optikou tohto dopravného prostriedku, ktorého gumy museli byť totálne zodratými z extrémneho terénu s rôznymi kľukatými cestičkami, a to ďalej ani nehovoriac o tom zlomovom kopčisku... ← Jednoznačne, odporúčam najmä tomu divákovi, ktorý chce poctivo absolvovať celú „kokerskú trilógiu.” (07.05.2024)

Oceňujem Kiarostamiho prácu a metahypnózu krajiny, ktorú implantuje do sveta reálnych postáv. Týmto civilným prístupom so sociologickým presahom referuje o problémoch krajiny či dospievaniu detí následkom rýchlych sledov udalostí. Vadí mi však prílišná utiahnutosť a jednoduché, málo sa vyvíjajúce dialógy. Od iránskeho príbehu, kde prírodné katastrofy či ukázy hrajú hlavnú rolu, čakám iniciatívnejšiu réžiu. To neznamená, že sa mi film nepáčil. (16.02.2021)