Diplomacia

Zatímco jiní filmoví režiséři aktivní po dobu půl století začnou být pochopitelně již méně zajímaví, čím dál víc se opakovat nebo kazit si celkovou mínku diváka stále více (pod)průměrnými snímky, Volker Schlöndorff má čím překvapovat i tvorbou v druhé dekádě nového století. Je to zcela jiný Schlöndorff, než ve filmech ze 60. a 70. let, styčný bod vnímám ve výběru pozoruhodné předlohy a jejím hutném uchopení. Většina dění se odehrává v jedné místnosti, děj posouvají pouze dialogy mezi dvěma muži, námět i přes svojí objevnost dává tušit, jak to dopadne (dopadlo), přesto to působí napínavě. Dva propracované herecké výkony, optikou vhodně zdynamizované kamery, dávají prožít opravdu nezapomenutelný "dialog s doprovodem děl" z pařížské diplomace. Já tomu švédskému konzulovi fandil, já měl u toho docela obavy, že generál jedním rozkazem zboří Eiffelovku a další skvosty pařížské architektury... Povedlo se to po všech stránkách výborně! 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (19.03.2020)

Přestože ve filmu není žádný akční vzruch, tak slovní duel generála von Choltitz proti švédskému konzulovi v nelehké době je přesvědčivě zahraný. Nicméně fakticky o tom neexistují žádné přesné přepisy jejich rozhovorů. Na druhou stranu si myslím, že úplnou pravdu se nikdy nedozvíme, co opravdu vedlo generála ke konečnému rozhodnutí nevyhodit Paříž do povětří. Protože motivů tohoto zkušeného vojáka zřejmě bylo více, než jenom rozhovor se švédským konzulem. (19.01.2016)

Dobrá konverzačka nie je o manželslých problémoch, ale o veciach, ktoré nás prežijú. V stredoveku stál Paríž za jednu svadbu a v roku 1944 stál za jednu kapituláciu. To dopoludnie muselo byť neznesiteľne dlhé a ten, čo sa musel rozhodnúť, musel zvíťaziť sám nad sebou. A to je najťažšia vec v živote. (07.03.2015)

Při mém tažení napříč francouzským filmovým festivalem jsem narazil na na Diplomacii. Je to dialogovka jako stehno o tom žádná. Být diplomat je určitě fuška při který musí umět vládnout slovem. Jenže já tady mám problém, ty dialogy mě tolik nebraly. Jsou sice chytře napsaný, ale maj v sobě určitý odstup zejména s ohledem na to, čeho se týkaly. Velmi silně jsem se chytil jinde a totiž v postavě Dietricha von Choltitze. Nezáviděl jsem mu ani jednu sekundu a jako jeden z mála nácků snese za své angažmá v Paříži uznání, protože v lehký situaci skutečně nebyl. (26.11.2014)

„A vaše úloha je všechno ignorovat? To je ten obvyklý postup?“ - „Ne, ale mám své rozkazy a ty nikdy nezpochybňuju.“ - „Jistě. Jinak byste nebyl generál. A co když je rozkaz absurdní?“ - „Takový rozkaz jsem v životě nedostal.“ - „Nikdy?“ - „Nikdy.“ Ani mě nenapadá vhodnější název pro tento film než právě Diplomacie. Ze setkání vojáka a diplomata se vyklube nejen střet 2 silných osobností, ale také krásná lekce z psychologie a morálky v obalu velmi zdařilé komorní konverzačky, u které divák postupně pochopí nejen hledisko diplomata, ale i generála. Protože kdo je vlastně Choltitz? Krvežíznivý vrah a tyran? Či nemocný, vyčerpaný a zlomený muž bojící se o život rodiny i svůj, a tak vykonává rozkazy, ať už jsou sebešílenější? Film má svou sílu i díky dovětku a já mu rád přiklepnu solidní 4*. „Jednoduchá otázka. Co byste dělal v mé kůži? Obětoval byste ženu a blízké kvůli městu, které ani neznáte? No…?“ - „Počkejte…“ - „Chci odpověď. Odpovězte. Co byste dělal na mém místě? Odpovězte. Odpověď!“ - „Nevím!“ - „Přesně, jak jsem si myslel.“ (18.04.2024)