Whiplash

**** a půl. Až do teďka byl pro mě "Whiplash" známý jako nářezový song od Motörhead. Whiplash Damiena Chazelle je perfektní snímek s úžasnou jazzovou hudbou a excelujícími herci v hlavních rolích. Milles Teller si musí projít až peklem a jde až na krev, aby dosáhl vytouženého cíle. J.K. Simmons si tak trochu ukradl část filmu pro sebe a jeho despotická postava nechává své studenty, aby si vyžrali úplně všechno, každou chybu, každý tón mimo. Tak se ale často dostává z lidí to nejlepší. Pokud to dokážou vydržet, nechat si rozbít držku, krvácet, polykat hořké slzy a cítit vztek, který je drží v okovech, dokud nepovolí... Dr. House meets Rocky:) Závěrečné sólo Milese Tellera na bicí je vrcholná scéna filmu. Naprosto grandiózní a ohromující, masterpiece. Když jsem ten jeho výkon sledovala, ani jsem nedutala, oči přilepené k obrazovce, po chvíli jsem v nich měla slzy a přemýšlela, jestli to tak fakt zahrál on, nebo měl nějakého dubléra. Hodně silná scéna. A člověk jenom čeká na ten strhující a bouřlivý aplaus, který prostě po tomto momentu musí přijít! A co udělá rejža? Uvidíte na konci filmu, ale mě to teda nasralo:) (03.01.2016)

Pardon, ale tohle je totální blbost. Atmosféra někde mezi Pohotovostí a rádiovou relací ČRo Jazz "Modern Mainstream", svojí tupostí to až bije do očí. J.K. Simmons se zjevně vyžívá ve svoji roli pedantského dirigenta a docela mu to jde, Miles Teller umí hrát na bicí, ale jinak je to poleno. Každý kdo se trochu zajímá o současný jazz musí při sledování WHIPLASH prskat smíchy. Oscarové nominace a přehnaně vysoké hodnocení na Čsfd jasně naznačuje, že i v 21. století si někdo myslí, že jazzovej big band je cool a že lidi se pořád chtějí koukat na hovadiny a stačí k tomu, že je to příběh silné vůli. Ble. (11.02.2015)

Zhlédnuto v kině. Z filmů, které šly do kina v roce 2014, je Whiplash pravděpodobně můj favorit. Možná je to tím, že jsem nečekal, jak precizní, skvělý a napínavý film se z tohoto nenápadného a malého filmu vyklube. Jak Milles Teller, kterého jsem si nezapamatoval z filmu Divergent, mě doslova donutí si zapamatovat jeho jméno tím nekompromisním výkonem, který podal. Jak budu nenávidět někoho, jako je J. K. Simmons, ale zároveň ho chápat a opravdu mu rozumět, o co se snaží. Tenhle film je možná malý, co se týče rozpočtu, ale je to perfektní ukázka toho, že někdy na penězích opravdu nezáleží. Pokud jste tento film ještě neviděli, tak přestaňte číst můj komentář a upalujte si ho pustit, věřte mi, že neprohloupíte. 100 %. (14.04.2015)

Energií nadupaná (reálně hrozí křeče v nohou od nonstop podupávání si do rytmu) "bubenická Olověná vesta dle not prvního Rockyho", která však nejednou (a především zbytečně) sobě sama nesportovně podrazí nohy prvoplánově vyhrocenou emoční vykalkulovaností v chování (záměrně) nesympatických postav/dějových zvratech. A tak se na Whiplash dá aplikovat stejná otázka, kterou sami tvůrci v průběhu stopáže nepřímo divákovi pokládají: Stálo/stojí (jim) to za to? (10.01.2015)

Je to jako Duel Frost / Nixon, kde proti sobě stojí Nixon a Nixon. Nejen strhující cvičení v rytmickém střihu, ale v pravých chvílích překvapivě nevypočitatelné - ani jedna z postav (učitel x žák) tu totiž nepředstavuje pozitivní, nebo negativní model, místo osvícení tu nastupuje kreativní šílenství. Chazelle proti sobě postavil dva posedlé a bezskrupolózní zmrdy, k jejichž lidským stránkám se chová podobně jako oni sami. Neomaleně je odhazuje jako zátěž a vrací se k nim jen okrajově. Whiplash mohl být kravina na mnoho způsobů, melodrama o klukovi, který docení sílu lásky, oslava génia, který povstane v těžkém zápasu se svým nedostižným vzorem, ale ve skutečnosti je to spíš strhující sólo o posedlosti a destruktivitě těch, kteří touží po dokonalosti za každou cenu. Vážím si toho, že Chazelle se v klíčových momentech vyhne otravným žánrovým schématům prostě proto, že si nevšímá jakýchkoli jiných témat a troufá si nekompromisně vypouštět scény, které bychom v jiných snímcích sledovali mnohem déle a které by postavy "více polidštily" a umožnily nám se s nimi identifikovat (např. příprava na finální koncert). Whiplash podobně jako Andrew a Terence jde tvrdě za svým - za euforií smíšenou s lehkým odporem a nikdy nenaplněným mírem mezi ústředním duem. Řečeno terminologií Star Wars: temná strana zas jednou zvítězila. Triumf sociopatů. Tak to má být. Určitě ne nejvrstevnatější film, ale rozhodně cosi jako Černá labuť udělaná bez snobské snahy působit démonicky. Od prvního taktu to tam je. V každém tónu a v každém záběru na fotogenicky setmělý New York. [85%] P. S. Karegoricky žádám Oscara pro jazzového Darthe Vadera. (23.01.2015)