Pí

Další zklamání od Darrena Aronofského. Skoro se mi nechce věřit, že ten samý člověk natočil skvělou Fontánu. Pi je „pi“tomost. Nesmyslný blaf o geniálním matematikovi, jehož záchvaty si v ničem nezadají s halucinacemi z Requiem za sen (ano, taky jsou tak strašně dlouhé, očekávané a bolí z nich hlava) a který celou dobu hloubá nad čísly, jimž nemůže rozumět snad 99% diváků, ale režisér nás jimi přesto neustále zahlcuje, snad abychom nabyli dojmu, že ten podivínský pošuk je opravdu koumák. Chce na něco přijít, ale nikdo neví na co. Tedy kromě jeho podobně postiženého profesora. A jakési firmy, která ho neustále nahání. A židovské tajné sekty, která hledá stejné číslo jako náš hrdina, a hledá ho proto, že to číslo znamená… Stupidní pointu. Vážně, měl jsem co dělat, abych vydržel do konce – do nechtěně vtipného (tj. až hanba směšného a sebeparodického) konce. Tak krátký film a přitom tak dlouhý. Díky alespoň za ty černobílé obrázky, pro které mám slabost.__P.S. Matematiku jsem nikdy neměl rád, ale to s hodnocením nesouvisí. (20.11.2011)

Ja si nemuzu pomoct, ale ackoliv se urcite jedna o tezkej film a ne film pro kazdeho, zas tak nepochopitelnej mi neprisel. Samozrejme, clovek musi proste brat to, co mu Aronofsky predklada a nezamejslet se nad historii zidu, ruznejma matematickejma pojmama atd. a proste tomu verit. A i kdyz matiku fakt nemusim, tenhle film me zaujal. V podstate dalsi film, kterej ukazuje, jak je tenka hranice mezi genialitou a silenstvim. Tentokrat navic s cernobilou, velmi kontrastni kamerou, kde vas bila barva primo bije do oci a znervoznujici hudbou. To vse dohromady, spolu s paradnim Seanem Gullettem vtahne cloveka od zacatku do konce do deje, je to paradne atmosfericky a napinavy a nejde jinak, nez za 5*. (05.04.2007)

V černobílém režijním (zjevně nízkorozpočtovém) debutu Darrena Aronofskyho už se dá vystopovat jeho nezaměnitelný režijní a tvůrčí rukopis - posedlost silou a magií obrazu, vizuálního soustředění a maximálního využití síly filmového média (nejdotaženěji ve Fontáně, kde je estetický a vizuální rozměr dominující složkou, Requiem za sen ve své estetice videoklipové MTv odráží fenomén opojení televizí 80. let atd.), k čemuž Aronofsky vhodně zvolil černobílý obraz, řada záběrů je pak doslova sugestivní a ještě podtrhují celkovou depresivitu snímku (která je ale, vyjma Fontány, stěžejní a dominantní významovou složkou). Nezaměnitelné je i formální stránka jeho filmů - kupříkladu skladba záběrů, kde často převažuje detail, určující (a nejvíce odkazující k pozdějšímu Requiem za sen) jsou střihové sekvence, kde je cyklicky v rychlém střihu seřazeno několik (makro)detailů za sebou - zvyšuje to expresi a jakousi neurotičnost snímku... (podtrhující poruchy vědomí - drogy, omamné látky, halucinace...) Osobitá je též práce s kamerou i zvukem, nejmarkantnější je ale významová složka jeho filmů (scénáře si píše sám) - nevím, jestli je Pí možné označit přímo za sci-fi (stejně jako jeho pozdější filmy - Fontánu?), ale zdá se mi, že tohle je spíše podobenství o současném světě, než vize toho budoucího. Aronofsky rád šifruje a používá ke sdělování informací metaforického kódu - co chce však sdělit v Pí (za předpokladu, že tenhle film není určen jen silně nadprůměrným až výjimečným matematikům, čemuž nevěřím...)? Co třeba metafora babylonské věže, kdy k zamezení vstupu do božího království Bůh zmátl jazyky, aby nebylo možno ji dostavit? Možná že absolutní vzorec je možné zjistit, ale je dobré dojít až k téhle podstatě? Podobné filmy: Vynález, Requiem za sen, Mazací hlava (26.05.2009)

Aronofsky prostě ví, jak lidi zaujmout ale hlavně pořádně znechutit.. jakožte průměrný matematik toužící jen po správném vrácení peněz v obchodě a vysoké částce na výplatní pásce, mě celé bádání o významu Pí nic neříkalo.. to ale neznamená, že nezajímalo.. Sean Gullette se své role zhostil bravůrně a ty jeho stavy mi braly poslední kousky zdravého rozumu..chtěla jsem vědět víc a víc, hlavně pochopit.. a čím víc mi toho bylo předloženo, tím více jsem toužila po happy endu s vysvětlující pointou.. to se ale pořádně nedostavilo.. a já teď můžu jen doufat, že mě na uklidněnou přijde někdo objat, kromě mého medvídka Pú :-) (12.10.2009)

Je vidět, že číslo Π nenechá nejednoho matematikáře spát a nejen je. Ať už je to první velký film Darrena Aronofskeho, který si ho i sám napsal nebo důvod hlavní postavy Maxe Cohena objevit neobjevitelné. Značná část filmu byla víceméně odborná a já jako ne příšli matematicky nadaný jedinec spíš sledoval, co s ním provede skutečnost, že právě on může odtajnit tajnou šifru a otevřít světu neskutečné možnosti, což byl podle mě režisérův účel. Natočené je to na černobílou kameru, čemuž se ani nedivím. Ze samotného života Maxe se příliš pozitiv neobjeví, i když se lidi kolem snaží pro něj něco udělat. Atmosféra tím získá větší spád. Nakonec můžu dodat jen fakt, že co Darren Aronofsky umí tak, že fantasticky zkloubí do sebe depresivní až takřka smrtící stavy s agresivním hudebním podtextem. To jsme také nakonec viděl v Rekviemu za sen. --- Matematici by měli balancovat na hraně. (24.08.2007)