Pí

Hodně ambiciózní prvotina, která podle mě ne náhodou hodně připomíná první snímek Davida Lynche, Mazací hlavu. Osamělý mladý muž žijící v odosobnělém městě plném nástrah, které ho nechápe a které nemůže pochopit on. Aronofsky však svůj psychický horor staví na světě čísel, který je neprohlédnutelný pro obyčejného člověka, ale pro nadaného člověka představuje svůdnou leč smrtelnou past, která nakonec dohání mozek k šílenství. Nejvíc na mě zapůsobila postava Maxova mentora Sola. "Zadrž. Musíš se uklidnit. Přicházíš o rozum. Vydechni si. Poslouchej se. Spojuješ chybu mého počítače s jakýsimi náboženskými bláboly. Když budeš chtít ve světě najít číslo 216, najdeš ho kdekoliv. 216 kroků od rohu ulice k tvému bytu. 216 sekund strávené jízdou výtahem. Když se na něco upneš, přestaneš vnímat všechno ostatní a uvidíš to něco všude." Moc mi neseděla poslední "konspirativní" část filmu, která v mých očích předešlou temnou meditativní atmosféru hodně shodila. Vizuálně skutečně zajímavé. 70% (21.03.2007)

V černobílém režijním (zjevně nízkorozpočtovém) debutu Darrena Aronofskyho už se dá vystopovat jeho nezaměnitelný režijní a tvůrčí rukopis - posedlost silou a magií obrazu, vizuálního soustředění a maximálního využití síly filmového média (nejdotaženěji ve Fontáně, kde je estetický a vizuální rozměr dominující složkou, Requiem za sen ve své estetice videoklipové MTv odráží fenomén opojení televizí 80. let atd.), k čemuž Aronofsky vhodně zvolil černobílý obraz, řada záběrů je pak doslova sugestivní a ještě podtrhují celkovou depresivitu snímku (která je ale, vyjma Fontány, stěžejní a dominantní významovou složkou). Nezaměnitelné je i formální stránka jeho filmů - kupříkladu skladba záběrů, kde často převažuje detail, určující (a nejvíce odkazující k pozdějšímu Requiem za sen) jsou střihové sekvence, kde je cyklicky v rychlém střihu seřazeno několik (makro)detailů za sebou - zvyšuje to expresi a jakousi neurotičnost snímku... (podtrhující poruchy vědomí - drogy, omamné látky, halucinace...) Osobitá je též práce s kamerou i zvukem, nejmarkantnější je ale významová složka jeho filmů (scénáře si píše sám) - nevím, jestli je Pí možné označit přímo za sci-fi (stejně jako jeho pozdější filmy - Fontánu?), ale zdá se mi, že tohle je spíše podobenství o současném světě, než vize toho budoucího. Aronofsky rád šifruje a používá ke sdělování informací metaforického kódu - co chce však sdělit v Pí (za předpokladu, že tenhle film není určen jen silně nadprůměrným až výjimečným matematikům, čemuž nevěřím...)? Co třeba metafora babylonské věže, kdy k zamezení vstupu do božího království Bůh zmátl jazyky, aby nebylo možno ji dostavit? Možná že absolutní vzorec je možné zjistit, ale je dobré dojít až k téhle podstatě? Podobné filmy: Vynález, Requiem za sen, Mazací hlava (26.05.2009)

::::::::::::::::::::: Ufffff, tak to byla síla ! Opravdu psycho, teda hlavně ty jeho halucinace ( píchání do mozku, zpívající si chlap v metru atd ....... ). Skvělý film, myslím, že pokud ho viděl Lynch, tak se mu určitě líbil. Jen mi tam trochu vadili ti židi ( nic proti nim ,-) ), ale tady mohl Aronofsky zrochu ubrat, ale na to, že je to režiséruv debut, je to BOMBA ! Doporučuji ! Každopádně se na to musím podívat ještě jednou. :::::::::::::::::::::: (01.04.2009)

Další zklamání od Darrena Aronofského. Skoro se mi nechce věřit, že ten samý člověk natočil skvělou Fontánu. Pi je „pi“tomost. Nesmyslný blaf o geniálním matematikovi, jehož záchvaty si v ničem nezadají s halucinacemi z Requiem za sen (ano, taky jsou tak strašně dlouhé, očekávané a bolí z nich hlava) a který celou dobu hloubá nad čísly, jimž nemůže rozumět snad 99% diváků, ale režisér nás jimi přesto neustále zahlcuje, snad abychom nabyli dojmu, že ten podivínský pošuk je opravdu koumák. Chce na něco přijít, ale nikdo neví na co. Tedy kromě jeho podobně postiženého profesora. A jakési firmy, která ho neustále nahání. A židovské tajné sekty, která hledá stejné číslo jako náš hrdina, a hledá ho proto, že to číslo znamená… Stupidní pointu. Vážně, měl jsem co dělat, abych vydržel do konce – do nechtěně vtipného (tj. až hanba směšného a sebeparodického) konce. Tak krátký film a přitom tak dlouhý. Díky alespoň za ty černobílé obrázky, pro které mám slabost.__P.S. Matematiku jsem nikdy neměl rád, ale to s hodnocením nesouvisí. (20.11.2011)

Takhle nějak by vypadalo Foucaultovo kyvadlo, kdyby ho zadaptoval David Lynch. Halucinogenní podivnost natočená černobílou zrnitou kamerou, okořeněná vynikající hudbou (či spíče zvuky) a symbolický příběh o Božím Jménu a teorii čísel. Aronofskyho tvorbu budu odteď bedlivě sledovat (líbilo se mi to víc než Requiem for a Dream, a to matematika nikdy nebyla moje parketa:) (03.02.2004)