Mladosť

Zvedám do plných, včera jsem si film vychutnala po letech, buď prosta původních očekávání, nebo to chtělo šest let, aby člověk dokázal ocenit něco dalšího, zkrátka při poslední projekci jsem si film užívala v každém obrazu a královsky se bavila. Vtipné, krásné, zralé, přitom se to nebere vůbec vážně. To můžu. (23.08.2021)

Neskutečný, ale opravdu neskutečný film. Tak dokonale umělecké propojení obsahu s formou, kde každá scéna srší tolika podněty, každý herecký výkon je precizní a režie kouzelně sebevědomá, jsem už hoodně dlouho neviděl. Jak tak pročítám zdejší komentáře, jsem opravdu rád, že s těmi negativními nemohu souhlasit. Tenhle film a jeho scény se nedají vždy brát doslovně (hint. alegorie, metafory, ... ) a to si mnoho zdejších uživatelů bohužel asi neuvědomila, a přišla tak o dost velký zážitek. Meditace nad životem a uměním, na kterou jen tak nezapomenu. (19.05.2019)

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)

O bilancování, stárnutí a vyrovnávání se s ním už několik filmů vzniklo. Mnohdy velmi dobrých. Další přemýšlivý kus přidává i italský režisér Paolo Sorrentino, který se tématem zabýval už ve své oscarové Velké nádheře. Jeden (režisér) připravuje film, který bude zřejmě tím posledním, druhý (hudební skladatel) nechce vyhovět přání významného posluchače a vracet se z důchodu. Znovu se setkávají v luxusním švýcarském hotelu, znovu si užívají léčebných kůr, znovu vzpomínají a řeší, co je zrovna trápí, a zda ještě vůbec něco stihnou. Režisér situace a myšlenky konfrontuje s mládím, které v lázních také nabírá sílu. Mládí tu vystupuje i jako stav ducha. Sorrentino potvrzuje, že má velmi dobrý cit pro obraz: poetické záběry střídají nápadité nečekané výjevy. Postavy se umějí zasmát sami sobě, jsou trefní i jadrní zároveň. Škoda několika pasáží, kdy jsme polopatičtí a nějakou myšlenku raději ještě zopakujeme, aby to bylo divákovi jasné. Škoda i občasné plochosti a intelektuálního podlézání. Herci jsou výborní, prostor pochopitelně mají hlavně legendy Caine a Keitel. Rachel Weisz bych neopustil, Paul Dano zvládá jen pošuky. (13.11.2015)

S odstupem hodin je to větší a větší tragédie. Vypadá to, že Sorrentino už se přehoupl přes vrchol a pohltil sám sebe. Mládí je vzletné žvatlání o ničem. Prázdné klišé repliky, které mi chvílemi zadělávaly na lobotomii a prázdný obsah zanechávající herce v trapných momentech. Nepochopím, proč člověk, kterému je přes čtyřicet, točí film o stáří a navíc se u toho snaží obsáhnout všeobjímající životní pravdu. Co mě snad ještě víc mrzí, že Sorrentino sebou stáhl Lucu Bigazziho a ten natočil něco, co se nápadně podobá alpským reklamám na bylinné bonbóny. Kamera mi opravdu trhala oči (rozdíl mezi krásnou filmovou kamerou a kýčovitým pseudonádherným odpadem je až nebezpečně malý), nemluvě o "hudebním videoklipu" anebo kompilaci Keitelových hereček. Ať okolo toho chodím z jakékoliv strany, nemůžu si odpustit znechucený úšklebek a pocit zrady v srdci. I ty Paolo. 4/10 (24.10.2015)