A co dále, Baltazare
Au hasard Balthazar
Min vän Balthazar
Au Hasard Balthazar
Au Hasard Balthazar
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerHrajú:
Anne Wiazemsky, Walter Green, François Lafarge, Jean-Claude Guilbert, Gilles Sandier, René PascalObsahy(1)
Jedného dňa nájdu deti v horách mladého oslíka a dajú mu meno Baltazár podľa jedného z troch kráľov z Východu. Detská idyla sa však pre neho čoskoro skončí a nastúpi tvrdá práca v záprahu alebo pod nákladom. Jedine dievčina Marie si pamätá na chvíle pohody z detstva a zahŕňa Baltazára starostlivosťou a nehou. Ale len do chvíle, kedy padne do spárov krutého Gérarda a beznádejne sa do neho zamiluje. Vo svete plnom ľudí ako Gérard je pokora a dobrota Marie bezbranná a zraniteľná. Musí niesť svoje bremeno rovnako, ako ho bez reptania nesie aj Baltazár. Film A čo ďalej, Baltazár je meditáciou o ústredných témach tvorby "filmového jansenistu" Roberta Bressona: o neviditeľnosti božej prozreteľnosti, o mlčaní boha a o pokore. Jeho filmy sa vyznačujú minimalistickým asketickým štýlom, absenciou dramatických momentov, naratívnymi pomlkami a prácou s nehercami. Jeden z najvýraznejších režisérov francúzskej novej vlny, Jean-Luc Godard, označil toto dielo za najkomplexnejší film obľúbeného filmového autora svojej generácie. Bresson v alegorickom príbehu predstavil univerzum smrteľných ľudských hriechov, reprezentovaných jednotlivými postavami drámy. V ich centre stojí Batlazár ako stelesnenie pokory a dobroty, zneužívanej omylnými alebo skazenými ľuďmi. Počas svojho neľahkého života prejde Baltazár rukami viacerých pánov, ale svoj kríž nesie s odovzdanosťou a pokorou svätca. Na MFF v Benátkach získal film Cenu ekumenickej poroty. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (75)
Asi po půl roce přemejšlení a vzpomínání na tenhle film, jsem zvedl hodnocení z původních 4 na 5. S mým původním komentářem sice pořád souhlasim, nicméně zůstalo to ve mně a pořád mě to povznáší. Jakoby ta čistota a nevinnost jsou zřejmě přece jen hlavním poselstvím díla. Původní komentář: Tenhle film se těžce hodnotí, filmový přístupy Bressona jsou dávno rozebraný jinde a musim říct, že jsou skvělý, chvílema až beroucí dech. Jeho práce s neherci (s modely, jak říkal), jeho kamera, to jsou kapitoly samy o sobě, v tomhle filmu je opravdu transcendentální použití Schubertovy sonáty, nádhera. Nicméně, nemůžu se stotožnit s režisérovým pesimismem, s jeho odmítáním vidět více dobra v člověku. Je zajímavý, že takovýhle vidění nacházíme u veřícího, u katolíka, u nějž by radost a naděje měla bejt znát přece trochu víc. Tím nechci moralizovat, ale Bresson staví zcela do protikladu nevinnost, čistotu, pokoru a oběť osla Balthazara (pravděpodobně symbol Krista či aspoň skutečného křesťana) a jeho současnej svět, dle něj plnej zla, násilí, krutosti atd. Vlastně se dostává do pozic (dle mého i mylně)přisuzovaných katarům a manichejským , kteří byli pronásledováni a upalováni, za názory, že svět je stvořen temnými silami a je třeba z něj utéci do světa duchovního, tj. odmítaly pozemskej svět jako svět zla. A je to právě církev, která se postupně svým moralizováním, upalováním a cenzuruo dostala do tý samý pozice, kdy už svět nechápe a často nepřijímá. Přitom její vzor a bůh byl schopen pracovat s kýmkoliv a pro kohokoliv a všude viděl jiskérku Boží, i když jen třeba hodně slabou a tu se snažil rozfoukat. U takovýhleho filmu si musí člověk dát práci, aby mu naopak jiskérky naděje nezhasínaly, když to ovšem vydrží, tak je třeba uznat, že svoji hloubku toto dílo má a probleskují z něj velmi nevšední aspekty krásy. ()
Au hasard Balthazar je „Crème de la Crème“ všeho, co jsem zatím měla tu čest jako filmový divák zažít. Krutý a zároveň křehký, jednoduchý příběh je vrcholem ryzí kinematografie. Oslík Baltazar je příkladem panenské pokory, snášející tíhu lidského zaslepení. Dobro, se kterým se lidé od nepaměti rodí je zahubeno zlem, hříchy a sobectvím, jež se snadno zakoření a neposkvrněná duše nemá šanci na přežití. Primární smysl humánnosti upadne v zapomnění. Bresson byl unikátním filmovým srdcařem, který natáčel věrný své životní filozofii a podle svého nejhlubšího přesvědčení, bez jakýchkoliv myšlenek na finanční profit nebo uznání. Ve všech jeho mistrovských filmových básních na nás dýchá čistá upřímnost a přirozená moudrost. ()
Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil. ()
Až po druhém shlédnutí jsem plně docenil tento nesmírně jímavý příběh a překvapivě až napodruhé mě film donutil k slzám. Bresson se snaží vytrhávat diváka z ponoření do silného příběhu, ať už použitím "modelů" tedy neherců, kteří ztvárňují spíše živoucí teze než plnokrevné postavy a především v tomto případě originálního postupu, kdy se nejdůležitější scény dějí časově mimo plátno a my vidíme jen jejich důsledky či jakési spojovací články. Právě proto naše fantazie má zcela volný prostor nakládat s nevyřčeným a tím mu dle nátury člověka dodat i větší intenzitu, získat na událostech větší zájem. Díky tomu i jakkoliv odcizeně působící příběh vede při správném naladění k neopakovatelnému zážitku a prožitku, k němuž už stačí přídat jen životem smýkaného osla a jeho žalující pohledy i pokorné snášení osudu mezi všudypřítomnou špatností. Bresson dotáhl svůj minimalistický styl k dokonalosti a je jen ukázkou jeho mistrovství, že z užitých prostředků dokázal vykouzlit tak silné emoce. A právě ony jsou klíčem k humanistickému poselství a víře, kterou je tento úctyhodný snímek prosycen. ()
Galéria (23)
Zaujímavosti (10)
- Po natočení několika filmů s vězeňskou tematikou pomocí své teorie „čisté kinematografie“ Robert Bresson uvedl, že chce přejít na jiný styl filmové tvorby. Příběh byl inspirován knihou Fjodora Michaljoviče Dostojevského „Idiot“ a každá epizoda Baltazarova života představuje jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Bresson později uvedl, že film byl „složen z mnoha linií, které se navzájem protínají“ a že Balthazar měl být symbolem křesťanské víry. Bresson produkoval film s pomocí Švédského filmového institutu. (classic)
- Mladičká neherečka v hlavní roli Anne Wiazemsky se později stala oceňovanou spisovatelkou. V knize Holčička (2007) vzpomíná právě na spolupráci s režisérem Bressonem. (Zdroj: FNŘ 2010) (hippyman)
- Důležitý je název tohoto díla, který se nedá do češtiny adekvátně přeložit. Rýmované zvolání "Au hasard Balthazar" znamená něco jako "Vzhůru do nebezpečí, Baltazare" a jde o heslo rodu pánů z Baux, které vybízelo k odvaze a hrdinství. (Cimr)
Zdrcující snímek, v němž každé gesto a skutek váží bezmála tunu a vše je vrženo na diváka (podobně jako na hřbet Baltazara) s nemilosrdnou vahou a silou. Vůbec v Bressonových filmech vystupuje do popředí jedno pravidlo, které se v jeho tvorbě prosazuje především od počátku šedesátých let. Ústředním motivem je velké zlo, avšak nahlížené vždy z pozice dobra. To však nezasahuje, nechává ději volný průběh – je vlastně dokonale bezmocné. Ať se již bavíme o Utrpení Johanky z Arku, Marie v Baltazarovi, či o extrémně krutém osudu Mušky. Hlavní postavy nejen, že zažívají velkou bolest, ale nakonec jí skoro bez výjimky podléhají. To nicméně neznamená, že by byl Bresson nějaký krutý sadista. Na poskvrnění něčeho čistého (povětšinou mladé dívky jako symbolu nevinnosti), ukazuje skutečnou zvrácenost a nebezpečí (mnohých aspektů) světa. Ve své nedůtklivé těžkomyslnosti a absolutní absenci humoru (v níž by si mohl potřást ruce třeba s Bachem, Kierkegaardem či s Andrejem Tarkovským), nechává tam, kde by jiní mávli rukou, doznívat lidské skutky v dalekosáhlých rezonancích a následcích. Každý čin má podle něho nesmazatelnou stopu v dějinách lidského života i světa a každý může vést ke svému „absolutního“ dovršení. Jestliže například nějaká postava příliš holduje alkoholu, je pravděpodobné, že v opilosti dříve nebo později nad sebou ztratí kontrolu a někomu ublíží. Tam, kde by jiní tvůrci viděli v rebelovi z Baltazara osvobozené mládí, tam Bresson upozorňuje na zničený život hlavní hrdinky - mladík si bere, aniž by vracel cokoliv zpět – avšak v autorových očích musí být vždy to, co je vzato, jinde navráceno – protože jinak bude to „něco“ chybět a způsobí bolest, pocit ztráty - jedním slovem vzniká zlo, které vždy klíčí v sobectví. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Bressonovi filmy vlastně povyšují kauzalitu na tu opravdu nejzákladnější jednotku filmu a potažmo na princip fungování celého světa a to ve velmi nekompromisním duchu. Celkově je Bresson velmi podivný pavouk a výsostně originální autor. Je bytostně minimalistický/skromný a má zajímavě "roztříštěný" styl natáčení. Realitu zobrazuje po kouskách, natáčí většinou v detailech, bez ustavujících záběrů – takže mnohé jeho obrazy zpočátku nedávají smysl, nejsou příliš přehledné, není jasné ani místo, ani čas dění – časoprostor u něj krystalizuje pozvolna. Velmi nezvyklé a divácky nevděčné je i jeho vyhýbání se plynulé akci – tomuto napomáhá již herecký přednes, jež je v jeho filmech zpravidla škrobený a účelně nevýrazný. A když už se k nějaké té akci schyluje a není vyhnutí, Bresson ji prostě od-dramatizuje tím, že například do obrazu vůbec nevloží těžiště událostí – když například proti sobě vyjíždějí rytíři v turnaji v Lancelotovi od jezera, místo toho, aby nám Bresson ukázal v trysku koní rytíře padající na zem a rozlámaná kopí, jsme častěji svědky krále, který kouká s Gawainem ze strany na stranu jak "nevidění" rytíři bojují, či koňských nohou, které hrabou písek. Je vlastně skoro k neuvěření, že takto „kusý“ styl natáčení nejen, že dokáže diváka emocionálně zasáhnout (na mne jeho filmy působí většinou jako silná katarze), ale je také hodně zvláštní, že tato roztříštěnost "nezavazí" plynulé kauzalitě. Naopak - žádná věc, byť sebemenší, se zde neztrácí - každá je nakonec užita pro celkový význam díla. Vše výše řečeno je už samo o sobě hodně unikátní a vlastně z určitého hlediska také obdivuhodné. Neboť v umění, které je tak závislé na financování všemožných i nemožných organizací, je každé vítězství tvůrčí svobody nad obecnými konvencemi nebo zavděčení se divákům výhrou. A to nemluvím o důležitých etických otázkách, které z děl Bressona přímo čiší i jeho odvaze prezentovat vlastní stanovisko. Obojí (jak etické otázky, tak jasně vyjádřený autorův názor na svět) totiž v současných „artových“ snímcích až bolestně absentují. () (menej) (viac)