Človek z mramoru

Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle. (04.10.2009)

Brilantní po všech stránkách, formálně, scenáristicky i herecky. A ten konec, ten je naprosto geniální. Vše už bylo řečeno, jen zdálky zazní budovatelská píseň jako připomínka doby minulé. A dva mladí lidé nejdou vstříc růžovým zítřkům, jen ruku v ruce jdou navštívit muže, který doplatil na své ideály. Nejdříve rukama, později málem i ctí. Wajda se nebál natočit ostře kritické dílo v době, kdy kritizovaní byli u moci. Jde dokonce dál, přiznává i svůj díl viny, nesnaží se omlouvat, jen stroze předkládá černobílý materiál, který evokuje archivní záběry, takoví jsme byli, říká Wajda, a je na nás, na divácích, jak se s tím vypořádáme. (25.12.2021)

Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny]. (03.10.2008)

Pro první setkání s Wajdou jsem si těžko mohl vybrat extravagantnější a progresivnější dílo. Člověk z mramoru je do jisté míry fascinující svým vypravěčským systémem, který velmi efektivně spojuje dvě dějové linie prostřednictvím série rozhovorů, přičemž každá linie rozvíjí své ústřední charaktery a disponuje znatelně odlišným stylistickým zpracováním. Vzpomínkové pasáže připomínají chvílemi skoro až filmové týdeníky, zatímco přítomné dění ze 70. let by si jeden spletl s tehdejším formálním modernismem amerických tvůrců typu Hala Ashbyho. Stopáž je místy trochu smrtící, ale díky pyramidovému uspořádání (výslechy aktérů směřující postupně k samotnému "muži z mramoru") se příběh neustále odvíjí vstříc finálnímu bodu a nepřestává uchvacovat přesvědčivým znázorněním kontrastu dvou morálně rozdílných historických etap. 85% (09.11.2016)

Malý poloprázný sál. Před očima se odehrává příběh mladé inteligentní režisérky, která chce natočit svůj absolvenstký film. (Že by se pan režisér inspiroval svojí mladou nadějnou žačkou Agnieszkou?) Její způsoby nejsou nijak uhlazené, s mírně klacovitým způsobem se dostává kam potřebuje, filmuje mramorovou sochu zamčenou za pletivem, dostává se k archivním snímkům... Na plátně se ukazuje tvář sebevědomého úderníka. Víme na kolik procent překročil plán v 50. letech, jak ale žije teď? Kdo je Mateusz Birkut? Způsob retrospektivního vyprávění rychle vtahuje do děje. Příběh je dobře čitelný i pro ty, kdo nezažily dobu úderníků a plakátů v nadživotní velikosti. Krásný kontrast začínající režisérky, která si jde za svým a úspěšného režiséra, pána v letech, která zasedá v komisích a sklízí slávu. Wajda si jako vždy vybírá národní téma. Nekritizuje, neparoduje, předkládá fakta, přesto je cítit, jak se neskutečně baví, mazlí s tématem, vykresluje detaily. Takhle se píší dějiny! Takhto vzniká velký úderník!! Takto se plní plán na 120 %! Sláva!! (31.05.2014)