Jîn

"V konfliktu kurdských povstalců a turecké armády Jîn (film i dívka) zastávají vzácně neutrální pozici, která vychází ze všeobecně sdílených hodnot. S přihlédnutím k symbolismu s nadpřirozeným nádechem má snímek jemný spirituální přesah. Narozdíl od [Malickovy] Tenké červené linie, je pacifismus Jînu velmi málomluvný a spoléhající se na řeč hustých lesů, hornatých proláklin a nekonečných planin. Erdemův další film se silnou ženskou hrdinkou je ve výše popsaných jednotlivostech fantastický, jakmile se ale od promyšlených kompozic přírody přesouvá k obyčejným lidským dialogům, na intenzitě trochu ztrácí. Jîn každopádně potvrzuje Erdemův status ojedinělého a poněkud přehlíženého auteura, který velice invenčně zachází se zvukem a dále se rozvíjí ve vyprávěcích postupech." Krátká reflexe filmu psaná na letošním Berlinale. Bohužel šlo o projekci, kam v rámci povinného školního programu hromadně zavítalo několik desítek silně neposedných dětí ve věku okolo deseti let, takže nevylučuju, že v klidnějším prostředí by mě film zasáhnul o něco víc. (06.11.2013)

Posolstvo, ktoré chcel Erdem týmto filmom povedať, je jasné a silné, no ten spôsob mi príliš nesadol. Kamera a zvuk sú skvelé, zábery prírody stoja za to, no toto je hraný film, nie prírodopisný a ten dej tu bol poslabší, až takmer žiadny. Hlavná hrdinka žije v lese, nevieme prečo, potom sa niekam vyberie medzi ľudí, nevieme prečo, potom zase ujde do lesa... Za celý film sa o nej nedozvieme vlastne nič, okrem mena. Z času na čas sa po nej spustí z ničoho nič streľba alebo bombardovanie, no nevidíme žiadneho nepriateľa, ktorý by po nej šiel... Asi až moc lyrické na môj vkus. (30.01.2019)

Pro mladou Jin (partyzánku po česky a teroristku po turecky) je přirozené si odskočit za mámou. Na její cestě ji potkávají zvířata (biblicky "mír v údolí") a lidé (symbolicky "zdraví ji chtějí znásilnit a zabít, nemocní v ní mají podporu"). Nevíme, kdo je Turek a kdo Kurd, zato rozpoznáváme zvířata, která s ní zůstávají, aby ji oplakali či se ještě pokusili uzdravit. Kurdistán je prostě divoký už od Karla Maye, hele kam až dosahuje stín padišáha. (30.08.2018)

Absurdní, ničivá moc války versus panenská příroda. Mladá Jin je svérázné děvče, co putuje přes konfliktní území kurdsko-tureckých bojů, vyhýbá se všudypřítomné střelbě i nebezpečí ze strany sexuchtivých mužů a sbližuje se s okolní krajinou i jejími zvířecími obyvateli. Ačkoliv situace, kdy se Jin ocitne v civilizaci, jsou dějově rozmanitější a víc se v nich mluví, dlouhé, mlčenlivé záběry ze stále se měnící, členité a vizuálně uchvacující přírody mají až meditativní náboj a dávají snímku tu pravou sílu. A strašně jsem si zamilovala ta zvířata, i když je mi jasné, že jde o práci počítače. Jin je hlavně film o pocitech, proto doporučuji nestudovat nijak zvlášť obsah či komentáře a jít si ho prožít, každý po svém. (07.01.2015)

Tihle chtějí do EU? Co na to říct? Že lidi jsou dobytek, nejlíp věděl i ten méďa. Mimochodem, smutná a zároveň krásná scéna ve filmu, kde první nezpívané slovo padne asi po 25 minutách, všemu dominuje parádní kamera a zvuk (prosím o evropskou cenu zvukaři). Doporučuju tohle si dát na velkém plátně a s aspoň šestikanálovým zvukem, bude-li příležitost. Do zákulisí tureckého filmového průmyslu nevidím, ale tohle se klidně mohlo příští rok na jaře objevit v Brně na Cinema Mundi a stejně tak usilovat o Oscara (nestane se, nominaci získal film Kelebegin rüyasi). Někdy to jde i beze slov a díky Reha Erdemi jsem byl při tom, když se válčilo. (06.11.2013)