Tri srdcia

Nevím, zda nejsem škodolibější divák, než jakého film předpokládá, ale namísto dojímání jsem se bavil tím, s jak přehnanou důsledností jsou utahovány šrouby melodramatického vyprávění. Stejně poučeně nakládal s konvencemi žánru Truffaut, rovněž s oblibou využívající komentář nezaujatého vypravěče. Na prvního muže francouzské nové vlny jsem si ovšem vzpomněl také v souvislosti s jeho rozhovorem s Hitchcockem. Buď můžete diváka šokovat tím, že znenadání necháte explodovat bombu ukrytou pod stolem, nebo bombu ukážete s předstihem a diváka budete několik minut držet v napětí, kdy dojde k explozi. Ve třech srdcích je takovou bombou, na jejíž výbuch nejen díky hororovému ladění některých scén téměř po celý film čekáme, srdce hlavního hrdiny. Film přitom funguje jako černohumorný thriller, aniž by pohrdal postavami a kazil zážitek těm divákům, kteří se (doslova) neskutečné ironii osudu nechtějí smát, ale plakat nad ní. Zvláštní hybrid. Ukazuje však jednu z možných cest, po nichž se dnes melodrama, nemá-li být vysmíváno pro svou staromódnost, může vydat. 75% (05.02.2015)

Milostný trojuholník ako nikdy predtým. Zamotávanie sa do pavučiny citov a vášní, a gradovanie odhalovania skrývaných tajomstiev tak hlboké, že hudobne vyjadriteľné iba zlovestnou, až hororovou hudbou. Pri zachovaní absolútnej civilnosti, uveriteľnosti a presnej psychologickej drobnokresby každého pohľadu, gesta, tónu hlasu. A už tak famózna réžia do toho ešte s prehľadom vnáša jemný háv absurdnosti. Masterpiece, evidentne nedoceniteľný každým. (21.12.2016)

Příklad filmu, který je podle ustavených konvencí tak špatný, až je dobrý a velmi zábavný, což ale v případě tohoto filmu nutně nemusí být negativum (a ani nesejde na tom, zda se v případě všech "objektivně" neukočírovaných složek filmu jednalo o záměr režiséra či nikoli). Doslova a do písmene infarktově, až absurdně vyhrocená romance s úžasně přehrávajícím Poelvoordem neustále na hranici kolapsu, zlověstnou thriillerovou hudbou a zcela nečekaně se zjevivším, osudově glosujícím voiceoverem jak z Truffautova Julese a Jima. Je docela překvapující, že ještě dnes něco tak podivného projde zkrze všechna síta, dokonce až do benátské soutěže. Ale je to jenom dobře. (19.02.2015)

Pěkný francouzský film o síle osudu, jak dokáže zamíchat city dospělých lidí. Takhle to umí natočit jen Francouzi, přestože se domnívám, že umějí také ještě víc přitlačit na pilu a vyždímat ještě více emocí. Tři srdce jsou možná příliš jednoduché a přímočaré, ale pořád pěkné. Kongeniální je scéna, kdy Marc se Sylvií u stolu hrají pouze očima. (20.07.2018)

Navzdory tomu, že si s francouzskými filmy a jejich mentalitou obecně příliš nerozumím a zdaleka nesouzním se vším, co láká na klasické atributy země galského kohouta (naposledy jsem ocenila jen Co kdybychom žili společně?), Tři srdce považuji za velmi zdařilá. Absolutní melodrama s velmi uvěřitelnými emocemi, to je počin, jaký se příliš nenosí. Ale i takové jsou klikaté cesty krajiny srdeční. (04.07.2016)