Prénom Carmen
First Name: Carmen
Obsahy(1)
Carmen potřebuje peníze na film, a tak vyloupí banku, kde jí padne do oka chlápek z ostrahy. Kamery se rozběhnou, ale zmatky a plánovaný zločin možná jejich aférku zhatí. (Netflix)
Recenzie (12)
No, asi takhle - úvod mě bavil a ve scénách, které chtějí být vtipné (a mnohdy taky kupodivu jsou), se mi ten film líbil hodně. A dokonce především ve scénách, kde vystupoval sám Godard. Jenže pak tu je i vše ostatní, co mě nebavilo, přišlo o ničem a o prvcích typických pro Godardovu pozdější tvorbu ani nemluvím. On tu sice zase hezky experimentuje, to jo, na některé filmařské nápady je radost pohledět, i o nějaký děj se to chvílemi snaží (ačkoli asi tolik jako u Detektiva), ale stejně mě to nijak víc neoslovuje. A i když bych tomu klidně ty slabé tři hvězdy dal, brání mi v tom fakt, že na rozdíl od jiných Godardových novodobých sledů různých myšlenek tu těch myšlenek je značně míň a místo nich zde jsou jen prázdné, vatové plky. V tom případě ji dát fakt nemůžu, když jsem si z Krále Leara nebo již zmíněného Detektiva odnesl malinko víc a obojí zde u mě přitom má dvě hvězdy. Tím pádem nechápu ani to, že Godard se vůbec Křestní jméno Carmen rozhodl natočit, když to nejvíc připomíná jakýsi pokus o godardinovu pro širší publikum, která se tak tváří, ale nikdy taková být nedokáže. Co je ten film vlastně zač? Lepší 2* ()
Zlatý Lev ()
Inspirace či podobnost s Carmen čistě náhodná. Tak jsme si s panem Godardem (zase) nepotykali. Křestní jméno Carmen je roztodivným a dost nevyrovnaným slepencem mnoha žánrů, který si režisér možná natočil pro radost, ale mě, jako diváka, po většinu času nudil. Přitom začátek s Godardem hrajícího sám sebe mě ještě zaujal (vlastně skoro všechny scény s ním, ve kterých zhodnocuje, ironizuje, demýtizuje: „Mám to zapsat?“), ale pak přišlo na řadu přepadení, u kterého jsem už začal pochybovat o tom, jestli to režisér myslí vážně, nebo to má být nejistý pokus o grotesku či parodii, pokračovalo to čistou absurditou na záchodě (která mě až rozesmála), ale vše, co potom následovalo, bylo jedno velké „wtf?“, a to ať už šlo o scény/pasáže zatčení, soudu, sprchy nebo jednoduše každá s milenci. Všechny ve mně vyvolaly nepřerušovanou apatii a nudu. Jejich pointa (s výjimkou objímání televize), herectví protagonistů a dialogy mě absolutně míjely, jakoby všichni byli sjetí, v těch chvílích na mě film působil hrozně hystericky a anarchisticky. A ani dominantní Beethovenova hudba (bohužel neustále kažená dementními promluvami nesoustředěné Claire), stejně jako nápadité hrátky se zvukem mě už tak z nezájmu příliš nevytrhly. Za ně a postavu Godarda dávám 2*. „Nezeptáš se mě, proč jsem tady?“ –„ Jasně. To nám alespoň zajistí dialog.“ ()
„Mao (Ce-tung) je poslední dobou mimo, ale vařil skvěle. Krmil celou Čínu.“ * * * Jean-Luc Godard mi svými filmy někdy docela sedne, jindy vůbec, tady to skončilo jaksi uprostřed. První půlhodinu mě snímek hodně chytl, zaujal mě už jen ten mystifikační rámec, kde samotný Godard se jako režisér ocitá v jakési léčebně(?) a nechává se přesvědčit na nový film. K mému překvapení jsem se ocitl s Godardem na jedné vlně a vychutnával si skoro všechny ty jeho podivné vtípky (někdy i se silně černým humorem – viz. scénu s uklízečkou na chodbě), kterými nevšedně obohatil jinak silně realisticky laděné záběry. U některých scén (třeba na záchodcích) jsem se smál i nahlas a je vidět, že i věčně experimentující intelektuál z francouzské nové vlny dokáže občas projevit smysl pro humor. A nejde v té humorné stránce jenom o zdánlivě prosté gagy, ale i řádku vtipných, ironických i hořkých glos, do nichž pan režisér umí s nadhledem protavit tu svou levicovou orientaci (třeba „Dnešní mládež je špína! Nevynalezli džíny, cigarety, nic! Vynalezli nezaměstnanost. No vlastně ani tu ne, pro tu nikam nemuseli.“). Jenže ve vtipném duchu tu probíhá první půlhodina a pak hlavně scéna v kavárně se samotným Godardem, poetičnost tomu dodávají pravidelné výjevy ze zkoušky (a k závěru i vystoupení) smyčcového kvartetu. Hlavní děj uprostřed tvoří romance mezi teroristem a jeho společnicí, což mě v tom odtažitě chladném podání nechytlo. Řádka dlouhých dialogů z hotelového pokoje mezi těma dvěma mi připomněla slavnou (málem snad i půlhodinovou?) pokojovou scénu z režisérova debutu U konce s dechem a bohužel v obou případech mě ty nekonečné dialogy hlavních postav skoro o ničem příliš nedokázaly upoutat, takže celkový dojem mám u Godarda zase jednou rozporuplný (a to jěště nezmiňuji tu trapnou exhibici ve sprše). Jean-Luc asi nadále pro mě zůstane spíše jen pozoruhodným, než vyloženě oblíbeným režisérem. [55%] ()
Godard na jeho poměry naprosto přístupný i pro ty, kteří jeho osobitému stylu filmové řeči příliš neholdují. Na základě scénáře jeho dlouholeté spolupracovnice i družky Anne-Marie Miéville a (spíše jen volné) inspirace Mériméeho/ Bizetovou předlohou vytváři nejen příběh o vášni Carmen a její mužské "oběti", ale propojuje ho s vypravěčskou linií zachycující menší teroristické akce skupinky mladých lidí, kteří se jimi snaží získat peníze na natočení filmu a s pomocí něho zachytit i své další aktivity. A tím, kdo jim má jejich film (ovšem bez vědomí výše řečeného) režirovat, není nikdo jiný než Godard, hrající sám sebe (a zároveň strýce Carmen). Podmanivá vizuální a hudební forma zničujícího vztahu mladého muže a ženy je z druhé strany doplněná ironickou sebereflexí "stárnoucího a zkrachovalého" režiséra. Ten ale nakonec film nenatáčí (že by symbolický rozchod se svojí maoistickou minulostí 60./70. let, alespoň co se týče explicitního spojení filmu a ideologie?). ()
Godard se v 80. letech už stal hodně protivnym intošem a podivínem. Pochybuju, že jeho filmům ještě v tý době někdo rozuměl, a nejsem si jistej, jestli jim rozuměl ještě on sám. Nicméně sledování tohoto dílka už bylo dost velký utrpení a pruda, kdežto od sledování filmů chci opak, takže toto nee. ()
S týmto filmom mám rovnaký problém ako s Poľským surrealizmom v kinematografii. Je to tak neskutočne osobná výpoveď režiséra, ktorý si tu mimochodom zahral dosť podstatnú úlohu, že si ju nedokážem vstrebať a stráviť. Miestami geniálne, cvičenie na husliach, miestami preplácané, nie všade sa hodil soundtrack vážnej hudby. Miestami nudné, prepadnutie banky, ale aj geniálne, existenciálne rozhovory hlavného páru. Ale suma sumárom, hodnotím to negatívne. Ťažko uchopiteľný materiál mi nevadí ale toto bolo miestami fakt nudné. ()
Na film Křestní jméno Carmen jsem se nedívala kvůli Godardovi, který je režisérskou legendou, ale kvůli tématu, snímek míním zpracovat v referátu. Zatím u mě jasně vede Carmen Carlose Saury, ta byla vášnivá a dynamická, jak má být. Carmen Jones Otto Premingera je zajímavá a jako muzikál funguje, ovšem hapruje tam příběh. Křestní jméno Carmen tedy hodnotím nejhůře. Ke Godardovi jsem si cestu doposud nenašla, ani tento snímek není výjimkou. Pozitivně hodnotím délku, ale i tak je film místy hodně nudný a nezáživný. Godard se snažil o vnesení co největší invence, ale u mě to nezafungovalo. To, že nám ukazuje nahé titulní hrdiny, je sice zajímavé, ale z filmu to umění nedělá. Je tu pár nápadů, které fungují, klasická hudba nezklame, zajímavé je užití tradiční červené barvy... Jenže jak jsem psala už stokrát. Zajímavá forma mě skoro nikdy nevytrhne, pokud nefunguje obsahová stránka. A ta podle mého skromného názoru prostě nefunguje. ()
Niekto sa hral na umenie a takto to dopadlo. Čírá nuda kombinovaná s nevkusom, zlými dialógmi, zlými scénami, zlou hudbou, nezaujímavými postavami, blbými predelmi na večne trilkujúce hudobné trio či pohľadmi na vodu. Lúpež v banke bola snáď zlý vtip. Zbytok tvoril chaotický vzťah dvoch milencov/nemilencov. Celý čas som čakal, že niekto povie "strih" či "koniec, máme to". Dokázal som to dopozerať len kvôli zmyselnej Maruschke Detmersovej, ktorá bola na obraze viac nahá ako oblečená. ()
Godardova volná inspirace opery Carmen, jenž lze charakterizovat jako zvukový film, který je ústředním designovým motivem filmu. Veškerá vážnost příběhu je roztříštěna groteskními a hrubými tvůrčími prvky, které balancují mezi komedií a tragédií. Z toho plyne kombinace melancholického a komediálního stylu, který doplňuje poetický obraz a zmíněný klíčový zvuk. Godard opakovaně porušuje veškeré hranice konvenčních pravidel filmové tvorby a zároveň tak zpochybňuje veškeré interpretační přístupy uměleckých kompozic. ()
Nemocenská/objímání televize s JLG. ()