Orfeus

Tohle není styl snímků, který by měl dostal Surrealismus mám rád, líbí se mi, jaké jsou tady použité efekt, ale celé mi to přišlo takové nějaké... asi moc umělecké, nebo já neví. Příliš jsem si snímek neužíval. Ne, že bych ho snad protrpěl, ale prostě mě nijak moc nebavil. Je ale vidět, že Cocteau věděl, co a jak chce natočit. (17.10.2014)

Podobenstvo o smrti a nesmrteľnosti, za svoj námet si Jean Cocteau zvolil starodávnu legendu o Orfeovi. Príbeh je posunutý do súčasnosti a podsúva množstvo otázok, je však natočený zručne a jednoducho, využíva sa zrozumiteľnosť a tajomné sekvencie vyvolávajú divákovu pozornosť. Jean Marais a jeho herecké polohy sú príjemným osviežením. (14.08.2021)

Smrt je krásná, viděla jsem jí do tváře. Umělci jsou nesmrtelní a láska všechno přemůže. Nebo všechny, i smrt? Líbilo se mi, že podsvětí využívalo při komunikaci se světem výdobytky moderní techniky, i když možná mohlo být před ním i trochu v předstihu. A oceňuji, že bytosti ze záhrobí mají i smysl pro humor. Kameraman si krásně vyhrál s přechody z našeho do onoho světa. (26.01.2020)

Až Vám přejde chuť rozjímat nad svými trampotami, můžete meditovat o podnětném vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise (třeba v rámci formule Jean na druhou, nebo o smrti, která s námi chvíli pobývala, potom odešla, ale zajisté zase přijde. A když nic z toho, pak alespoň to tom, jak si moderní filmovou hudbu představuje Georges Auric. Samozřejmě nejzajímavější je potkat svou smrt a žít s ní, i když (nebo přestože) "vyžaduje absolutní disciplínu". Ale kdo by po ní netoužil (po disciplíně), kolik až bylo na světě utopií, které ji také vyžadovaly. Kdybych se díval pečlivěji (tak jako Cocteau), možná bych ji (smrt) také spatřil; možná jsem ji spatřil, možná s ní žiji. A také možná je to úplně jinak, živí a mrtví se trochu pomuchlují a pak si jdou svou cestou... Viděl jsem novou vyčištěnou a upravenou kopii, doporučuji. (29.09.2015)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)