Cesta nádeje

Gallipoli, neoddělitelné téma australské národní identity. Osobně se mi daleko víc líbila Weirova klasika, ale musím říct, že ani Crowe nenatočil úplně marný snímek. Sice to místy působí příliš přitažené za vlasy, ale mělo to několik opravdu silných momentů a celkově musím říct, že se mi to spíš líbilo, než že by mě to nadzvedávalo ze židle. Oceňuji hlavně linku turecké perspektivy, ačkoli z podtextu přímo sálá "břímě bílého muže", což z mého pohledu trochu dehonestuje nejen film jako takový, ale i Crowea samotného - říká tím totiž, že za všechno mohli Britové a jejich nevybíravá koloniální politika, jenže vlastně ignoruje svébytnost Osmanské říše (byť ano, před 1. světovou válkou byla značně limitovaná) a taky fakt, že na konci Velké války byly všechny poražené národy dehonestovány a šarvátky (lokální konflikty) probíhaly na mnoha místech dál až do poloviny 20. let. Úplně taky opomíná fakt, že Turci do roku 1915 do roku 1923 povraždili na 400 tisíc Řeků a 300 tisíc Asyřanů v Malé Asii a taky 1,5 milionu Arménů, takže ti "zlí Řeci" nakonec měli docela dobrý důvod, proč tam být a dělat, co dělali :) I když ani tak černobílá realita samozřejmě nebyla. Takže suma sumárum - pokud chcete podpořit svůj pocit bílé liberální viny, určitě si to pusťte aspoň 2x a říkejte si, jak byli ti Briti a vůbec Evropani zlí. Pak si vzpomeňte na zeměpisnou polohu Istanbulu a ignorujte ji. Pfff, Turecko, země třetího světa. Nebo ne? No a po tomto exkurzu do myšlenkového světa režiséra a hlavního hrdiny můžu v rychlosti dodat - zahrané to bylo pěkně, dialogy nebyly špatné, koherentní - až na excesy - jakž takž, kamera docela fajn, takže kolem a kolem... 60%. (18.04.2015)

Russelle, na režijní prvotinu dost slušný výsledek. Čtvrtou hvězdu tvůj film ztrácí jen stran scénáře, kdy mi i na 111 minut ten začátek přišel jaksi příliš krátký a i přes otcovo pátrání mi to přišlo trošku... od hlavní postavy odosobnělé, jako bychom ten příběh nežili s ním, ale pozorovali ho lehce zpovzdálí. Zároveň to trochu kazila povinná romantická linka, která sice nebyla špatná, ale přišla mi jak naroubovaná z jiného filmu a celé její vyvrcholení bylo, na to, co a jak rychle se dělo, dost ukvapená. Možná si toho ale byl sám Russel vědom a tak se nám hned vzápětí brání tím, že měl alibi :) Na 4* to má díry, ale ty *** si to rozhodně zaslouží, stejně jako pohlídání si, jak si Russell bude počínat ve své režijní druhotině :) (30.03.2015)

Syrové válečné drama křížené s takřka pohádkovou romantikou Červené knihovny ? Proč ne ... hrdinové stříbrného plátna tady obyčejně nebývají od toho, aby se věnovali dokumentaristice, ale aby si dějinné události vhodně poupravili k obrazu svému. Tudíž akceptuju, že reálý příběh australského farmáře (jímž se prý snímek inspiroval) byl zahlédnut nanejvýš z rychlíku - a dějovou linii nehodlám nikterak zpochybňovat. Naopak - pokud přistoupím na pravidla, podle nichž se hraje, musím uznat, že vyprávění disponuje jedinečnou atmosférou, která mistrovsky pracuje s exotickými scenériemi a dokáže vám přiblížit takřka na dosah ruky místo i čas každé scény. Podle situace je drsná i jímavá ... jakoby vstřebávala daleké i blízké ozvěny všech válek, kterými člověk prošel, aniž by se poučil ... aniž by se změnil ... aniž by se změnit CHTĚL. (05.12.2016)

Neuvěřitelně počechrané pozlátko. Russell Crowe přidal do neukoukaného prostředí první světové války své originální nápady a své charisma, z čehož vznikl srdcový film (neuvěřitelné, že jde o režisérský debut) a současně zoufale nedoceněné, maličko naivní a v jistém ohledu velice komorní drama jednoho otce, který ztratil vše a vydává se do nepřátelské země aby našel své syny. Co musím pochválit ze všeho nejvíc je bezkonkurenční výprava. Australské široké pláně vypadají na obrazovce zkrátka úchvatně a poměrně neokoukaná Konstantinopol (pro zjednodušení Istanbul) taktéž. Ten konec už byl hodně přes čáru, jinak bezchybný film...9/10 (30.05.2016)

Jestli má být Cesta naděje metaforou pro Russellovu režisérskou kariéru, dejme tomu. Ale u nejbližšího rozcestníku by měl rychle zahnout, protože tuhle jeho prvotinu jsem viděl bezprostředně po pohádce a nevšiml jsem si, že by se nějak výrazně změnil žánr... Joshua hledal a hledal, až jsem měl pocit, že má nadpřirozenou schopnost, díky které by dokázal najít i včerejší den. Mezitím Olinka čekala a čekala, až někomu dojde, že obyčejně bývá ve filmech z jiných důvodů než aby v nich hrála, malému chlapečkovi scházel tatínek, synek se nemohl vrátit domů, z nepřátel se stali spojenci, no já měl pocit, že mě ten film pak zaveze domů. Russellíku, příště nebudeme chtít být jen fušéři a natočíme něco s kulema, protože na to máme, okay? (20.04.2015)