Občan se bouří

Až do 80. let (kdy jej pravděpodobně zachvátila předčasná senilita) patřil Enzo Castellari k nejzručnějším režisérům italských žánrovek, jenž dokázal křížit charakteristické prvky domácí kinematografie s hollywoodskou řemeslnou precizností. Příběh o krvavé pomstě muže z lidu, který už má po krk bující kriminality a policejní nekompetence jistě není ničím objevným (ostatně, většina komentátorů tu připomíná Přání smrti), nicméně zaujme svým úzkým propojením s italským společenským klimatem - Carlo se nemstí za ztrátu blízké osoby či majetku, ale za ztrátu své mužské cti. Ženy tomu nemohou porozumět, a tak jsou v machistickém fikčním světě filmu zatlačeny zcela na okraj zájmu (když se občas nějaká žena objeví, je vzápětí doslova vyhnána pryč). Speciální pozornost si také zaslouží dvě strhující akční scény - úvodní policejní honička v husté milánské dopravě a závěrečná přestřelka ve skladišti, na níž by byl jistě hrdý i Sam Peckinpah. (11.04.2014)

Úvodní scéna s vyloupením banky a následující akční jízda s Alfou Romeo vypadá nadějně. Bohužel těch úvodních cca 10 minut bylo to nejlepší, co film dokázal nabídnout. Pak následuje o dost slabší cesta za pomstou, která mi přišla celá hodně přitažená za vlasy. Nějak jsem nebyl schopnej uvěřit tomu "přátelství" hlavní postavy a kriminálníka, kterej se přidá na jeho stranu, k tomu nejrůznější podivný dějový zvraty, chování záporáků je taky dost těžko pochopitelný, atd... Úplnej závěr s přestřelkou v nějaký hale se docela podařil, ale jinak je to celkově dost zvláštní dílo. Čekal jsem, že se aspoň třeba svlíkne Barbara Bach, ale ta zůstala úplně nevyužitá. 50% (29.07.2020)

Castellari nám hned v úvodní titulkové pasáži ukáže realitu tehdejší Itálie a kdo ví, možná je to tam stejné i dnes. Zločinci ovládají prakticky celou zemi a policie je buď bezmocná nebo podmazaná, právo existuje jen na papíře a spravedlnosti není možné se dovolat. Lupiči přepadnou banku a při útěku si vezmou rukojmí, do té doby obyčejného a spořádaného občana Carla Antonelliho (Franco Nero), zmlátí ho a ponechají svému osudu. Potlučený a ponížený Carlo se zapřisáhne, že se pomstí... Franco Nero dává punc uvěřitelnosti i trochu neuvěřitelné motivaci hlavního hrdiny, který se pouze z jakéhosi pocitu ztráty sebeúcty mění na nesmiřitelnou Nemesis a nic a nikdo jej nedokáže přinutit, aby od svého záměru pomstít se ustoupil. Myslím, že ten impuls by musel být přece jen silnější než jen rozbitá huba a ztráta úspor, zejména s ohledem na události budoucí, které povedou ne jen k jednomu ale rovnou k několika zápasům o holý život. Ale tak jsme v akční a drsné Itálii a tak nějaké motivace sere pes, jinak je to totiž jednička s hvězdičkou. Od vynikající hudby, přes lahodnou kameru (tanec s mustangem!.) až k strhující a drsné akci (závěrečná přestřelka především). A přesně to jsem chtěl, jasné absolutorium. (08.08.2018)

Jasně že scénáristicky by to asi šlo dotáhnout, ale výkon Nera, dynamika a vizuál filmu mě opakovaně posílaly do kolen (scéna honičky s Mustangem a závěr). Úžasnej akční film plnej brutality, špíny města a nemohoucnosti policie. Mimochodem Death Wish mělo premiéru jen asi 7 týdnů před premiérou Street law, nejedná se tedy o žádnou vykrádačku, ale jen reflexi toho, co se v obou státech toho času na ulici dělo. Perličkou je, že ve scéně v přístavu (zločinec žádá o pomoc) je zde zrovna v opravě loď Achille Lauro - viz https://www.csfd.cz/film/24983-unos-lodi-achille-lauro/komentare/ ... teď čumim, že je to v zajímavostech, no co no, všimnul jsem si toho sám :D (31.05.2019)

Film jsem viděl v rámci cyklu Velikáni filmu, ale víc než připomínkou hereckých schopností Franca Nera je dokladem mizerné programové politiky České televize. Modré oči Franca Nera a jeho herecký kumšt sice zanechaly v italské i světové kinematografii nesmazatelnou stopu, jeho jméno ale není zárukou ničeho. Nerova kariéra se nesla po sinusoidě, podílel se na natáčení slavných filmových děl, aby vzápětí asistoval při výrobě těch největších shitů - Jakubiskovo Post Coitum je toho typickým příkladem. Bohužel Občan se bouří patří k tomu výrazně horšímu, na čem se ve své dlouhé kariéře herec podílel. Teoreticky mohlo jít o komplexnější a lépe zahranou variaci na snímek Přání smrti, který v podání herecky málo tvárného Charlese Bronsona bylo spíš jednorozměrnou záležitostí. Jenže scénárista Arduino Maiuri, který má na svém kontě pár slušných scénářů, si tentokrát vybral slabší chvíli, režisér Castellari překypoval maximálně sebedůvěrou, ale určitě ne nápady a talentem, no a sám Nero tady místy přehrává, až to bolí, a po emoční stránce působí maximálně nedůvěryhodně. Do téhle zhůvěřilosti to ovšem zapadá, protože nedůvěryhodná je celá story a rychlokvašené přátelství mezi hlavním hrdinou a vydíraným zločincem patří k tomu nejhloupějšímu, co mi kdy filmoví tvůrci naservírovali. Psychologie všech aktérů je krajně pochybná a plná nelogických zkratů. Celkem obstojí maximálně úvodní loupež a zamhouřit oči se dají i nad následující automobilovou honičkou, všechno ostatní je špatně, respektive hodně špatně. Rozhodně nepovažujte tenhle titul za součást slavné série společensko-kritických italských kriminálek 70. let. Celkový dojem: 25 %. (17.09.2018)