Obsahy(1)
Dokumentární film s hranými prvky Otakára M. Schmidta představuje život, dílo a odkaz svatých Cyrila a Metoděje, jejichž 1150. výročí příchodu na Velkou Moravu si připomínáme v roce 2013. Prostřednictvím historických faktů autoři detailně seznamují s průběhem života obou věrozvěstů a ozřejmují hlavní smysl a způsob jejich misie mezi Slovany. Nezapomínají ani na odkaz, vliv a šíření cyrilometodějské tradice po smrti obou bratrů. V roce 1980 byli svatí Cyril a Metoděj společně se sv. Benediktem prohlášení Janem Pavel II. spolupatrony Evropy a vytvořili tak most mezi západní a východní liturgií a 9. a 21. stoletím. Autoři Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková zcela v intencích svých předešlých filmů kombinují dokumentární (slovně okomentované) pasáže s inscenovanými sekvencemi. Cyrila a Metoděje představují ve filmu dva skuteční kněží, Miroslav Herold a Marek Orko Vácha, známí již z předešlých Schmidtových dokumentů. Zasvěcenými slovy provázejí své putování po stopách věrozvěstů současnou Evropou. Toto propojení historie s naší současností zároveň dokazuje, že hodnoty z počátků vývoje západní civilizace jsou základem a kořeny dnešní evropské společnosti. Cyril a Metoděj a jejich žáci jsou naši duchovní otcové, kteří duchovně rodili náš národ. Jejich písmo způsobilo pro nás Slovany, že od Ruska až k hranicím s Řeckem se v zásadě domluvíme jedním jazykem, že tvoříme jednu všeslovanskou rodinu, a úspěch jejich mise otevřel cestu evangelizaci slovanských národů. K biblickým jazykům – latině, řečtině a hebrejštině – přibyla tak po mnoha staletích také slovanština. (Česká televize)
(viac)Recenzie (11)
Zajímavý dokument, který velmi zajímavou netradiční formou přibližuje nejen život slovanských věrozvěstů, ale hlavně tak nějak přibližuje víru člověka v boha. Opravdu se mi líbilo, že se Cyril s Metodějem s ve starobylých rouchách procházejí po sice stejných městech, jako před více než tisícem let, ale v dnešní době. Oba představitelé C a M hrají velmi procítěně, což je dáno tím, že jsou to skuteční kněží a k věrozvěstům mají silný vztah. A to je na tomto dokumentu snad to nejlepší... ()
Tyhle metaforické snímky spojené s vizuální představivostí Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková ukazovali již v Alence v zemi zázraků. A moc to nefungovalo. A nefunguje to ani nyní. Ten hlavní důvod je, že zobrazovaný děj neodpovídá ani mluvenému, ani tomu, kam se už čas s Cyrilem a Metodějem posunul. Proč například sledujeme, kterak se dvojice prochází tržištěm a kupují ryby? Nebo se modlí sice v hábitech, ale na zcela moderní bárce. Martin Dejdar pak čte komentář, jako by mu za pět minut jela tramvaj. Škoda, že se dvojice farářů více nepoložila do děje a více ho neimitovala než, že si zaletěli k moři, prošli se uličkami, tržišti, přístavem a sem tam se zastavili, aby něco mimo komentář osvětlili divákům. ()
Tvl, když o tom nic nevím, tak o tom netočím. Katolický kněz Vácha, který "hraje" jednoho z těchto věrozvěstů, se hned v úvodu křižuje zleva doprava (!), což je hrubka jak sviň, a ani posléze se nedozvíme nic hlubšího, protože všichni autoři se sice hezky dívají prizmatem určitých, řekněme liberálních, lidí v katolické církvi, ale zcela bez pochopení doby, obřadů, liturgie (sv. Jana Zlatoústého), v podstatě podhoubí, z něhož Cyril a Metoděj přicházeli a vycházeli. Moderně pojatý instantní dokument s povrchními a nezasvěcenými komentáři, který je utrpením poslouchat, pokud o věci alespoň trochu víte. Jinak to celé působí jako často u Otakára - udělat si výlet k moři za peníze daňových poplatníků. ()
Konečně my někdo vysvětlil rozdíl mezi Soluní a Thesaloniky. Na zahraničních akcích mi řecké holky říkávali, že jsou z Thesaloniky. Myslel jsem, že je to nějaká vesnice, protože u nás se používá název Soluň. Město získalo řecké jméno Thesaloniké, což byla sestra Alexandra Velikého, jež byla manželkou makedonského krále Kasandra. Slovanům se tento název zdál dlouhý a tak městu později začali říkat Saloné a z toho vznikl název Soluna. V dokumentu mi také zaujal vznik název města Istambul. Vzniklo z řeckého "istym polý " - jdu do města. ()
Znovu jasný rukopis "extravagantného" O.M.Schmidta. Hm...radšej takto ako nijako. Chválim autora, že svojsky a jemu vlastne oslávil Rok viery a 1150. výročie príchodu vierozvestcov. Osobne ma potešili exteriéry v Modrej a Uhorskom Hradišti- Sadoch, miesta, ktoré som pred pár dňami navštívila. A ešte aj prekrásne kroje na Velehrade v závere (pastva pre oči!). Čo dodať? Jedinú myšlienku: Dedičstvo otcov zachovaj nám, Pane! ()
Galéria (12)
Fotka © Academia film Olomouc
Reklama