Šingeki no kjodžin

Bez debát, najlepší anime seriál aký som doteraz videl. Fanúšikom japonskej pop-kultúry som už veľmi dávno, s anime mám však skúsenosti prevažne len na poli filmov (známe kúsky ako Appleseed, Akira a iné), avšak v seriálovej tvorbe som žiadnemu anime nevenoval veľkú pozornosť (Pokémonov alebo Naruta určené pre deti do úvahy ani neberiem), až kým som neobjavil Attack On Titan. Nečakaná pecka, ktorá dokazuje, že tie „kreslené príbehy“ môžu mať väčšiu silu ako väčšina hraných. Seriál predstavuje pútavo vymyslený svet, kde obrovskí ľudožrúti (titáni) okupujú zem a posledných pár tisíc ľudí žije v mestskom hradnom komplexe za mohutnými stenami. Niekoľko rokov si ľudstvo žilo prevažne pokojne, až kým sa jedného dňa neobjavil nový niekoľkonásobne vyšší druh titána (Kolosus), pre ktorého hradby nepredstavujú žiadnu prekážku. A práve v tomto momente začína anime budovať fantasy príbeh a prepracovanú mytológiu do najmenšieho detailu. Nezjednodušuje príbeh len na obyčajné súboje s titánmi (aj keď tie hrajú prím), ale podrobne skúma aj každú drobnosť (prečo nemajú titáni reprodukčné orgány, prečo sa živia len ľudmi a pod.) a tak vytvára komplexnú story. Vynikajúco sa mu podarilo vykresliť mohutnosť titánov a hrôzu, ktorá z nich plynie. Attack on Titan sa tak v niektorých epizódach nebojí nekompromisne usmrtiť postavy a priniesť na scénu takmer až hororové scény. To všetko strieda napínavá, veľkolepá, vizuálne pútava akcia. Ústredné postavy sú vykreslené skôr jednostranne (odvážny bojovník, ustráchaný kamarát, zamilovaná sestra, prísny veliteľ a pod.), ale paradoxne vďaka až občasnej naivite ich konania si k nim divák vybuduje sympatie. Dej má neskôr čoraz bližšie k fantasy, ale vďaka tomu je jeho smer dostatočne nepredvídateľný. Takmer každá epizóda následne ponúka v závere obrovský cliffhanger vďaka ktorému sa so sledovaním nedá prestať do kým za sebou nemáte celú sériu. Titánom sa ale nevyhla aj dávka klišé známa z iných japonských anime. Rozhovory postáv sú občas veľmi infantilné a väčšinou prebiehajú v preafektovane ukričanom tóne. Niektoré epizódy sú len očividnou výplňou miesto toho, aby seriál niekam posúvali. Po veľmi intenzívnom začiatku napríklad nastupujú rozťahané epizódy tri/štyri, ktoré v podstate sú pre smerovanie seriálu logické nakoľko sa v nich rieši výcvik postáv, ale mierne zdržujú tempo pred rozpútaním pravého inferna. Podobným problémom trpí aj záver prvej polovice, kde napríklad epizóda 11 zdržuje intenzívne prebiehajúci dej zbytočnými rozhovormi. Možno to je však nakoniec dobre, pretože neviem, či by v ešte rýchlejšom tempe bolo možné pobrať všetky detaily a hlbšie sa ponoriť do tohto originálneho sveta. Ten so svojou prepracovanou mytológiou je totiž to čo na Attack On Titan baví najviac. Akurát musíte byť oddaný fanúšik fantasy (takže také javy ako to, že postavy dokážu meniť svoju podobu vám nemôžu byť cudzie), prípadne už mať čo to napozerané z japonskej anime tvorby. CELKOVO: 4,5* (9/10) (14.08.2014)

Dobře, přiznejme si že asi jedu na anime mainstreamu, ale zatím mě to baví. Tohle mě oslovilo lehce nezvyklou animací, ne úplně běžným dabingem a to hlavně ženských postav a tím, že ač jsou určitě mnohem brutálnější kusy, tohle anime se se svými hrdiny nepáře. Uvidíme co bude dál. Zatím mě jenom vyloženě mrzí že postava Erena přežila a je zněj teď uberklučina, mnohem víc by mě to asi zajímalo, kdyby bylo vážně po něm. EDIT: Vracet se po deseti letech ke svým komentářům je bolestné i úsměvné. Hvězdičky nechám spolu s předchozím komentářem, ať se můžou další generace bavit naivitě diváka po první sezóně. (04.08.2013)

Opravdu by mě zajímalo, jak se vždy někdo rozhodne a zrovna z jednoho anime je světový hit a přitom je úplně stejné jak všechno ostatní. Jako nechápejte mě špatně, mně se to líbilo, ale rozhodně to nebylo něco extra. Bylo to moje první anime po asi 5 letech, tak s notnou dávkou nostalgie se to vyšplhalo na 4 hvězdičky, ale kdokoliv, co viděl víc jak 10 anime, může potvrdit, že to bylo v podstatě dosti průměrné, (21.07.2014)

„Ach, synu, synu můj nezdárný, zastav se na moment u mých nohou a vyslechni story z dob telecích, kdy se fusekle eště v sandálech Čechů nosily a trdelníky na slováckých trzích se pekly. To ti tak jednou děd Hromino léta Páně 2013 zřel takéto japonské anime, na kerý slyšel ze všech stran samý sůprlativy, zřel na něj spóstu parodií, slyšel nemálo keců týkajících se jej. A představ si, že to anime mělo hantýrovat vo tom, jak jeden naraplenej kluk chce zkopat všechny obry do kuličky, páč si jeden z nich zblajznul na jeho mutině! No né, hele, nechlámej se, synu, jako vono to téma v mý době eště všem profláknutý nepřišlo! Jó, a teď sem si to pustil, hele, tak čtyři, pět dílů – no ty vogo, to bylo tak ozajstný a mastný jak máloco! Jako kdybys viděl tu srandovnů grafiku, patetický kecy, sterilnů akcu a ..., no to by ses taky musel lochčit. Jako jó, pár postav by jako ještě šlo skůsnót, pár bylo betelnéch, ale teď si jako představ, že si dovolíš kvaltovat proti davu, jó. No málem sem dostal přes rypec, faktec. Jako někdá po dvanáctým díle sem sice hlásil loď, ále tož si říkám, že eště na pár epizód by stálo hodit čučku, ať to mám celý zkóknutý. A vono nic! Sterilná akca, hlavní charaktéry dost nuda a story hlavní… no jako nic moc. Fakt sem nezgómnul, co na tom gómají ostatní. No – vošajstlich, to je už půl osmý?! Tak, halt, a teď si synu makej robit věci do bódy. Jo jo, vím, že zítrec píšete na indexované seznamy, tak se na to kókej hodit voko, ať tě biflér zas nezpraží, že víš prd.” (14.10.2013)

OK. Můžu uznat, že výchozí premisa je relativně neokoukaná, že je celý ten svět docela hezky vymyšlený (od společenskopolitických struktur až po drobné technické vychytávky), že mě další a další směřování děje zajímá..... ALE.. Zároveň je to i neuvěřitelně rozmělněné nekonečným žvaněním, vysvětlováním a pseudofilosofováním. Každá postava si jakoukoliv sebezásadnější situaci musí ve vnitřním monologu stokrát rozebrat. Každá sebeméně zajímavá situace musí být divákovi (jako úplnému debilovi)vysvětlována. Vnitřní sebeanalitické emo-monology postav jsou na jedno brdo a velmi rychle začnou srát.. Režie nemá vůbec cit pro dynamiku a je schopná prdnout doprostřed akce (klidně doprostřed skoku) další pathetický, stokrát omletý monolog nejistého chlapce/dívky (to může fungovat v manga formátu, ale v anime to -v takové míře- nemá co dělat).. Někdy se i pětiminutová akce (nebo prostě jen scéna) roztáhne klidně i na díl a půl protože všechny přítomné postavy si musí vnitřně odříkat co se děje, co se dělo před chvílí, co z aktuální situace logicky vyplývá a jak si je nejistá (nasraná, odhodlaná, nebo vystrašená).. Díky tomu se děj, který by se všemi důležitými situacemi i poctivým vykreslením psychologie postav, zabral maximálně 15dílů, rozsračičkovává v divákově nekonečném utrpení celých 25 epizod a ve finále (jakkoliv otevřeném) by jeden skoro až slavnostně otevřel šampáňo, že je ten porod konečně u konce... Tady se jen potvrzuje, že když dva dělají totéž, není výsledek vždy stejně kvalitní. Děti a teenageři vržení do extrémní situace a nesoucí na svých bedrech tíhu a osud lidstva, nejsou pro japonce žádným novým fenoménem- naopak jde o až obsesivně se navracející motiv s kořeny hluboko v japonské společnosti. Tihle hrdinové mají v hlavě pochopitelně bordel, musí hledat motivaci a vnitřní sílu, musejí se srovnat sami se sebou.. zkrátka a dobře musejí se vnitřně vyžvanit. Ale, je žvanit a žvanit. Když diváka vnitřkem své hlavy provázejí postavy např.z NGE (a že ty toho vnitřně napřemýšlejí mnohem více) je to smysluplná cesta, u každé postavy jiná a hluboká. Postavy AoT spíše kloužou po povrchu a přes všechno to rozpitvávání k nim na konci série nemám o mnoho větší vztah než na začátku.... Ještě teda dám šanci OVAčkám (když už hraný film skončil totální katastrofou). Třeba to chytne drive a hloubku. (22.12.2015)