71 fragmentov chronológie náhody

ten názov je 1) skvelý, 2) výstižný; ten film je 1) hanekeovský, 2) mrazivý; pre mňa osobne sa najviac ráta to, že dokázal 1) absolútne pohotovo zareagovať na udalosti a natočiť (nielen na vtedajšiu dobu) aktuálny a dôležitý film/výpoveď, 2) dokázal to zasadiť do tak širokého kontextu, čo však nijako nezovšeobecňuje a nebanalizuje jednotlivé konkrétne, drobné osudy/príbehy; okrem mozaiky jednej tragédie urobil aj vitrážové okno sveta zmietaného tragédiami rôznych akostí; (18.03.2012)

Už dlho ma žiaden film tak nenaštval, ako tento. Pritom viem, čo je fragment, poctivo vykonávam defragmentáciu disku počítača a nie som úplný pako. Ale vybrať viac-menej náhodne nejaké klipy z televízneho spravodajstva, doplnené ukážkami z nejakých nezrealizovaných filmov, všetko to pospájať necitlivými čiernymi strihmi a predhodiť to divákovi nech sa v tom preberá, to zaváňa neúctou k divákovi, u mňa až pocitom urážky. Celý život ma zaujímali nové vlny a prúdy v kinematografii. Ale nie každá z nich viedla k nejakému zmysluplnému cieľu. Tento film je toho dôkazom. A to ma pritom Haneke pred krátkym časom nadchol svojimi Funny Games. (18.09.2010)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Haneke ví naprosto přesně co chce říct a jak to chce říct. Nepotřebuje k tomu jediný zoom kamery, nepotřebuje dialog mezi postavami tak jak ho známe z běžných filmů (postavy mezi sebou prohodí maximálně dvě věty a následuje střih) a nepotřebuje ani příběh jako takový. Stačí mu krátké oznámení o střelbě v bance a rozpracuje ho do 71 fragmentů, které spolu můžou, ale taky nemusí souviset. A přece divák celou dobu chápe režisérův záměr, neřkuli slyší jeho klidný, ale přesto zlobou prosáknutý hlas, kdesi za plátnem. (03.02.2012)