71 fragmentov chronológie náhody

Nejde o čisté peklo Sedmého kontinentu, ale rozhodně běžnému divákovi 71 fragmentů nevytvoří úsměv na tváři. Rozhodně nečekejte tak silnou látku jako v debutu Hanekeho. Michael zde taky perfektně zobrazuje bulvární hyenismus, totální masakr (SPOILER: v bance) a smrt běžného člověka zobrazí na pár okamžiků, ale světovou celebritu vydáme v nočních zprávách každý den, desítky minut. (06.08.2015)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

S Hanekem mám dlouhodobý problém, jeho filmy mě buď zcela pohltí, nebo naprosto odpudí. A tohle byl zrovna ten první případ. Díky tomuto velmi krásně vybroušenému diamantu jsem si položila spoustu otázek, které bych si bývala byla položila, kdybych byla dostatečně chytrá na to, aby mě vůbec napadly. (08.04.2018)

Haneke ví naprosto přesně co chce říct a jak to chce říct. Nepotřebuje k tomu jediný zoom kamery, nepotřebuje dialog mezi postavami tak jak ho známe z běžných filmů (postavy mezi sebou prohodí maximálně dvě věty a následuje střih) a nepotřebuje ani příběh jako takový. Stačí mu krátké oznámení o střelbě v bance a rozpracuje ho do 71 fragmentů, které spolu můžou, ale taky nemusí souviset. A přece divák celou dobu chápe režisérův záměr, neřkuli slyší jeho klidný, ale přesto zlobou prosáknutý hlas, kdesi za plátnem. (03.02.2012)

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)