Birdman

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)

Ano, ano, oskarová nominace opět na místě! Zdejší hlubocí artoví ufoni zase pózují a cákají si na fiží a já už dlouho neměl tak brutální pocit nevolnosti a dilema, jestli se náhodou víc nezabavím tím, když se místo tohoto ultimativního zvratku budu zkoušet cévkovat ostnatým drátem nebo rašplí prozkoumávat skrytá zákoutí svého rekta. Měl jsem z toho naprosto stejný pocit, jako kdyby se mi na rozpálené plechové střeše tramvaje do stanice touha zasekla do koulí všemi packami nějaká prašivá kočka. Připouštím, že to může být záživné třeba pro nějakého herce s psychopatologickou diagnózou, který se v tom bezesporu najde, protože překročil onu hranici, kdy ty jeblé afektované psychotické čuráky přestal jen předstírat a jedním z nich se opravdu stal. Ano, ano, je to nesmírně filosofické, jde to razantně až do hloubky tlustého střeva a přijít tomu na chcíplou kobylu mohou opravdu jen ti nejbystřejší z nás. Samozřejmě i já u díla nesmírně přemýšlel, zevrubně jej analyzoval a po sáhodlouhých úvahách došel k následujícímu objektivnímu a erudovanému stanovisku: Bývalý Batman je jeblý afektovaný psychotický čurák a moc rád si střihne s ostatními jeblými afektovanými psychotickými čuráky dvě hodiny otravných nesmyslných psychicky narušených etud, v nichž velkohubě, kromě jeblých afektovaných psychotických pičovin, trousí kýčovitá pseudohluboká životní moudra, aby ukázali světu, jaká jsou dohromady banda jeblých afektovaných psychotických čuráků. Nemohu však tomu upřít, že s výjimkou té odporné šišlavé ropuchy Emy Kamenné jsou všichni zúčastnění, obzvlášť božský Éda, naprosto famózní, patrně proto, že nehrají a jen tak prezentují své reálné osobnosti. Takže, nejste-li diagnostikovaným hercem nebo jedním z těch vyteplených artových pozérů, pak vězte, že už jsem se obětoval za vaše hříchy, tohle zvěrstvo by neměl dobrovolně zažít nikdo, kdo nespáchal minimálně vraždu, a vřele doporučuji strávit raději dvě hodiny tím, že si budete tupým nožem vyřezávat do genitálií monogramy všech protagonistů a tvůrců. Já už stihl krvavé „A.G.Iñar“ na žalud a věřte, že proti tomuhle to byla opravdu příjemná, sofistikovaná a kultivovaná zábava! (22.01.2015)

// Perspektiva, to je to slovo které nejlépe vystihuje tento film. Ne, ne ta ptačí. Mluvím o tom, z jaké strany (a že jich tady je na výběr dost) se na ten film budete dívat. Inárritu vypráví o ničem a zároveň o všem. Hollywood, Broadway, herci, herečky, kritici, producenti, dcery i manželky.. všichni mají masky, všichni jsou v jádru někým jiným, stejně jako Michael Keaton není Batman, Riggan Thompson a dokonce možná ani Michael Keaton. Je to prostě chlap, který má nějaký svůj život a ten je více či méně naplňující. A mám pocit, že stejně tak to platí pro mě nebo kohokoliv z vás. Mohl bych chválit formu, mohl bych se kochat tou nádhernou kamerou, tím skvěle sladěným zvukem a hudbou, perfektními výkony ale tady, nevím proč, mi to nějak nejde. Birdman je pro mě film, kde se střetávají prostí lidé, střídají své masky a pokouší se nějakým způsobem naplňovat své životy. A z nějakého důvodu je to pro mě mnohem reálnější, než jakkékoliv dokudrama nebo biografie, z nějakého důvodu mám pocit, že jsem nesledoval film. Vlastně ani nevím, jak bych to definoval, vím jen, že jsem u toho musel přemýšlet a že jsem se tím nechal ovlivnit a že to byl vzácný zážitek. A že tomu chci dát plné hodnocení. (22.01.2015)

(1001) Velmi nepříjemně sugestivní příběh o duševní poruše, šílený zejména z toho hlediska, že nikdo z Birdmanových blízkých si toho, zdá se, není vůbec vědom. V tom vidím hlavní zdroj nevědomosti z filmového podtitulu, ačkoliv ctnostného na ní nevidím moc, respektive skoro nic. Intenzivní šmírování hlavní postavy příliš nedovoluje pracovat na fikčním světě, ve kterém se film odehrává, a také kondenzuje mnoho osobních krizí mnoha různých lidí na jedno místo a jeden čas, což je vždycky trošku podezřelé a autorsky chtěné. Celkové tempo je nicméně tak strhující, že své výtky hned zapomínám a odpouštím a chci vidět víc, víc z toho zběsilého tance. Herci velmi září. Dokonce na mě zapůsobil i Ed Norton, kterého zejména v jeho ranějších rolích opravdu nemám ráda. V komediálních rolích mi ale v poslední době přestává vadit a tady je, jako karikatura sama sebe, dokonce výtečný. Kamera a hudební doprovod mi jdou přímo z duše, respektive možná bych měla říct do duše, kde vše cupují na spoustu malých kousků. A proto je mi líto, že mě velmi zklamal konec. Film ve svém průběhu vyvolává spoustu zdání, z nichž se většina postupně potvrdí, dokonce mám ten dojem, že vše důležité víme přímo od prvních záběrů. Na tajemství nebo falešné naděje se tu nehraje, klíčem k vyprávění je pro mě intenzita. Ta vyvrcholí závěrem na divadelních prknech. A co následuje potom, je v mých očích nedůstojné vyústění všeho toho šílenství, kterého jsem právě byla svědkem. Je to předvídatelné a je to příliš ukecané. Je to spíš nástřel, jak by poslední scéna měla vypadat, ale chtělo by to ještě pečlivě osekat a nechat tam jen opravdu ty důležité záběry a opravdu ta potřebná slova. To mávání novinami mi zkrátka ani oči Emmy Stone nedokážou vynahradit. -"A thing is a thing, not what is said of that thing." (22.06.2017)

Něco takového tady ještě nebylo - myšlenka, která mi v kině vytanula na mysli asi po 15 minutách a změnila se v jistotu dlouho před závěrečnými titulky. Film takhle nadupaný intertextuálními odkazy, aluzemi, metakomentáři o filmovém a divadelním průmyslu, hereckém umění, popkultuře; který je zároveň děsně vtipný a děsivě smutný; a který je natočený zcela dechberoucím, novátorským způsobem... patří neoddiskutovatelně k nejsvěžejším dílům nového století. Každopádně ho musím vidět znova, než vyplodím něco konkrétnějšího. (20.01.2015)