Symfónia strachu

Zaujímavý námet o klaviristovi spracovaný do nezáživného komorného thrilleru. Tam, kde sa podobne ladené snímky ako Phone Booth, Buried a pod. snažili námet s umiestnením deja do jednej lokality neustále osviežovať nejakým nápaditým dianím si Grand Piano vystačí len so základnou myšlienkou , ktorá sa po úvodným niekoľkých minútach stáva pomerne obohranou, nabaľuje na seba čoraz viac klišé situácii a pôsobí maximálne účelovo a vykalkulovane. Postavy sa navyše chovajú až prehnane nelogicky, čím sa vytráca napätie. Samotný neuspokojivý záver je už len klinčekom po hlavičke skrz naskrz priemerného filmu. Počiatočná atmosféra na pár chvíľ pripomenie Hitchcocka, ale veľmi rýchlo sa vytratí a celý film vyšumí do prázdna. A to ešte nespomínam, že aj tých pár svetlých chvíľ narúšajú trápne humorné vsuvky, ktoré sa tu absolútne nehodili. Skutočne, otravnejšie vedľajšie postavy ako tí dvaja kamarát sediaci v hľadisku som vo filme už dlho nevidel! V tomto prípade režisér až žalostne nezvládol spracovať pútavý námet. Pomerne paradox, že film o vážnej hudbe nepôsobí vôbec seriózne. CELKOVO: 2* (28.02.2014)

Tento snímek jsem chtěl původně vidět hlavně kvůli Elijah Woodovi, ovšem má očekávání se ještě mnohem více zvedla při zjištění, že za scénářem k tomuto filmu stojí Damien Chazelle, tvůrce jednoho z mých nejdokonalejších filmových zážitků, Whiplash. Nakonec ale bohužel až o takovou pecku nejde, jelikož celá zápletka až příliš okatě pomrkává po Schumacherově Telefonní budce, jen s tím rozdílem, že je mnohem hůře zpracovaná, a to jak ve smyslu vyšponovaných dialogů, tak postupné gradace, napětí, ale především významu celé té hry mezi postavou klavíristy a vyhrožujícím telefonistou, kdy se hlavně závěr v podstatě zvrhne jen v tuctový thriller, s hodně nenápaditou, obyčejnou pointou. Tvůrci zde navíc nikterak nezapojili atmosféru, která by jistě též pozitivně přispěla k lepšímu výslednému dojmu a vytknout musím i pár vážně naivních scén, které filmu také dost ublížily. Co se jinak obsazení týče, Elijah bude mlaďounce vypadat snad ještě i v šedesáti, každopádně svou roli zde zvládl poměrně přesvědčivě, ovšem zklamalo mě (ne)využití Johna Cusacka, na kterého jsem se též těšil, nicméně ve filmu hraje především jen jeho hlas. Celkově se ale zkrátka jedná o takový poměrně nevýrazný thriller, který sice určitě nenudí, zároveň ho ale nemá naprosto co vytáhnout z onoho pomyslného, obyčejného průměru. (28.01.2021)

„Nezklam mě, Tome.“ - „Nezklamu svoje publikum.“ Film, kterým se Grand Piano opravdu hodně inspiroval, tedy Telefonní budku, mám moc rád. Byl jsem proto zvědav, jak se s tím její „hudební remake“ popasuje. Dlouhou dobu mě film bavil opravdu moc. Nadchly mě už úvodní titulky, ty (ne)šťastné náhody mi nepřišly nijak přes čáru, neměl jsem je problém přijmout, napětí a gradování scén fungovalo na jedničku, hudba spolu se střihem dávaly snímku dostatečné tempo a šťávu, Elijah byl jako vystresovaný klavírista maximálně uvěřitelný, Cusackův hlas zase zněl správně „padoušsky“. Moje nadšení však směrem ke konci šlo strmě dolů. Nechci spoilerovat, takže napíšu jen to, že od chvíle, kdy přišlo „pěvecké překvapení“, šel film pomalu ale jistě do háje (nebo možná spíš rychle). Tom byl ve svých „výkonech“ náhle směšný, neuvěřitelný a jeho soupeř zas začal dělat jednu chybu za druhou. Přetažené scény se kupily, úplný závěr to vše (bohužel) jen podtrhl. Rád bych dal 4*, ale kvůli hloupému konci to bude pouze lepší průměr. (15.02.2017)

Velmi zajímavý náměť, jehož provedení ale s přibývajícími minutami stále více sklouzává k parodii a který by dopadl mnohem lépe jako krátkometrážní film. (Následuje drobný spoiler.) Takže slavnému klavíristovi někdo popíše noty, běhá mu po těle červeným laserem, baví se s ním přes naslouchátko v uchu, nechá ho odejít z jeviště. A to vše během koncertu, který sledují stovky lidí. A nikdo si ničeho divného nevšimne. Vážně? (07.07.2014)

Nesporný milovník hudby Damien Chazelle si stejně jako v La La Landu vyhrál s odkazy na filmy jiných tvůrců. Jeho dialogy jsou vtipné, námět chvílemi sice malinko připomíná Sedmý terč, ale scénář má švih. Vše výborně funguje až do chvíle, kdy Tom nechá zpívat svoji ženu. Pak se najednou přesuneme do špatného akčního béčka a koukáme na jedno tupé klišé za druhým. Vše je korunováno neprůstřelným Tomem, který po pádu z mnohametrové výšky mírně kulhá. V každém případě si nyní budu raději dávat pozor na klavíristy, ovládají evidentně různá bojová umění, umí létat a jsou neprůstřelní. Damiene, Damiene, máte takové pointy zapotřebí? No nemáte. Už chápu, proč jste si to nechtěl režírovat sám. (17.09.2020)