Tygr a drak: Meč osudu

Čínský film s čínskými herci o čínském kung-fu odehrávající se ve středověké Číně a... mluví se v něm anglicky. Tohle je už od samého začátku tak strašlivě špatně, až je mi z toho špatně, konkrétně na blití. Kvůli podobné zhovadilosti jsem nikdy neviděl (a nikdy vidět nechci) Fridu, na kterou jsem se přitom kdysi dost těšil. Tady jsem udělal výjimku kvůli mojí srdcovce Tygr a drak z roku 2000. A nelituju, i když moje uši dost trpěly. Film s jednoduchým a vcelku předvídatelným příběhem po vzoru klasických "pohádkových" kung-fu filmů, s poněkud televizním vzezřením (Netflix), ne tolik epický jako Tygr a drak, ani tolik výpravný a poetický jako třeba Hrdina, vezoucí se samozřejmě na vlně popularity svého předchůdce a opakující i některé jeho modely, ale epický a výpravný víc než dost, nabitý parádní baletně-bojovo-trikovou akcí a obsazený spoustou sympatických herců s Michelle Yeoh v čele. Klidná kamera, (pří)jemná hudba, estetický vizuál. Hezkým čínským ženským to při řežbách moc sluší a jejich kung-fu kreace jsou šmrncovní, ale i chlapi jsou vesměs sympaťáci, včetně záporáků. Báječná, řemeslně dobře zmáknutá relaxačka, které bych dal jistě plný počet, kdyby se v ní originálně šprechtilo mandarínsky nebo kantonsky. (26.06.2019)

Tygr a brak. Že se tento film z (ko)produkce Netlfixu stěží vyrovná opěvovanému originálu, se dalo čekat. Tygr a drak ostatně dodnes zůstává poměrně výjimečným počinem, ačkoli čínské filmaře rozhodně nelze vinit z nedostatku snahy na jeho fenomenální úspěch navázat. Smutné ale je, že Meč osudu i přes účast hereckých hvězd a režijní vedení tvůrce řady vybroušených žánrových klasik působí jako sotva průměrný počin i v kontextu řadové produkce dnešní Číny a Hongkongu. Zatímco pochybnou fotografickou kvalitu snímku, která spíše než velkolepé filmové podívané odpovídá maďarské pornografii (viz uměle vypadající CG lokace, nehezký color grading a velmi lacině vypadající 'bloom effect') ještě můžeme omluvit s poukázáním na zřejmě chudý rozpočet, pro průměrné bitky, nepřirozené herce a děsivý scénář se důvody, proč přivírat oči, hledají těžko. Ani v bojových filmech, kde se na divácké atrakce klade větší důraz než na sofistikované vyprávění, přece nebývá běžné, že postavy zničehonic zásadním způsobem mění své sympatie a antipatie a už dlouho jsem neviděl, že by někdo od diváků čekal, že budou truchlit nad smrtí "hrdinů", kteří se na plátně či obrazovce mihnuli na několik sekund. Místo epického wuxia dobrodružství tu holt máme epický fail. (29.02.2016)

Z recenzí i komentářů je patrná silná glorifikace prvního dílu a dojem, že Meč osudu na jeho pověsti pouze parazituje. Takové srovnání stojí na poněkud chybném předpokladu, není totiž nutné, aby všechny díly (jakékoliv) série fungovaly stejným způsobem. Pro dvojku je srovnání se „skvostným originálem“ nejen zbytečně konzervativní, ale i likvidační. Takto nevyrovnaný souboj totiž nemůže vyhrát. Stačí vedle sebe postavit jména Ang Lee (režisér prvního filmu) a Woo-ping Yuen (choreograf prvního, režisér druhého). Oba jsou zástupci naprosto odlišných tradic. Na straně jedné (první díl) jsou bojové scény v pozadí a (primárně) pomáhají formovat tematickou rovinu filmu. Lee se také snaží rozkládat způsob, jakým je wuxia akce tradičně vytvářena (jejich extrémním zpomalením, zaměřením se na ženské hrdinky). Na straně druhé pak máme tvůrce, pro kterého jsou bojové sekvence centrálním bodem filmového systému. Od svého debutu se je snaží posouvat dál, jak choreograficky, tak režijně. Nepřistupuje k žánru zvenku, rozkladem tradic (jako Lee), ale posouvá ho kupředu zevnitř, skrze jejich aktualizaci a naplňování (k nejvýraznější reflexi žánrových schémat se dostal ve Zrození legendy). Takže ono negativní přijetí je spíše spojeno s přechodem od „vysokého“ k „nízkému“, konkrétněji tedy od uměleckého filmu -> k filmu žánrovému. // Samotný Sword of Destiny je pak skvělý film, ve kterém nejsou charaktery definovány psychologií, ale bojovou specializací. Yuen dovedně variuje akční scény (jiná prostředí, počty nepřítel, specializace), precizně jimi rytmizuje vyprávění a vede diváckou pozornost tam, kam potřebuje. Vynikající žánrovka. (30.05.2017)

Ucházející úvod, ne moc zábavnej střed, slušný finále. Bohužel to ale celý působí hodně rozporuplně a neúplně. Pro mě osobně už jenom díky soundtracku, kterej ač v jednu chvíli perfektně funguje, v druhou laciností navozuje husí kůži. Příběh je navíc strašně zkratkovitej, rychlej a nenabízí moc prostoru pro žádnou z postav. Co mi vadilo, byla i angličtina, která se sem prostě vůbec nehodí. Pokud se to ale řeže, mlátí a hroutí, konečně to diváka chytne a nepustí, souboje jsou choreograficky parádní, nápaditý, mají švih a styl, jsou podpořený jak skvělou kamerou, tak střihem (což je pro asijskou kinematografii typický (ač to oproti originálu zrovna asijský neni)), ale mohli přidat na brutalitě (fight na ledě!). Ve výsledku to ostudu původnímu filmu vyloženě nedělá, nemůžu se ale zbavit dojmu, že s ním Sword of Destiny nemá moc společnýho (krom Michelle Yeoh). Kdyby na to ovšem časem navázal seriál, jako pilot by Sword of Destiny obstál bez problému. (28.02.2016)

Tygr a drak byl filmový epos se vším všudy a asi málokdo čekal, že by se k němu béčkové pokračování mohlo byť jen přiblížit. A taky že nepřiblížilo. Vlastně se jedná o klasické wuxia béčko, které Čína chrlí jak na běžícím pásu a s předchozím dílem to mnoho společného nemá, pokud nepočítám zelený meč a postavu Shu Lien. Choreografie soubojů, o kterých by to tedy mělo být především, má kolísavou kvalitu a místy je vidět, jak moc jsou strojené, hodně se tu kecá o ničem a dojde i na několik nejkýčovitějších žánrových záběrů, které se sice mohou chlubit nádhernými exteriéry, ale mě tady vadily, protože působily strašně účelově. Herecky celkem fajn a potěší i pár hezkých Asiatek, ale ani ony nestojí za to, aby se k filmu v budoucnu vrátil. Průměr. 50% (03.03.2016)