Ako vytrhnúť veľrybe stoličku

Obidva diely som ako dieťa rád pozeral na VHSke a miloval som najmä druhý - letný počin. No prvý raz po zhliadnutí dospeláckymi očami musím ohodnotiť na plnú šupu práve jednotku. Film veľmi autentický a dobre vymyslený. Akosi sa tu dá pochopiť pozícia všetkých troch - matky, otca aj malého syna. Režisérka inšpirovaná vlastnou životnou situáciou osamelej matky, ktorej syn nahovára ženíchov. Na tú dobu veľmi progresívny, ba až feministický počin. Uprostred tuhej normalizácie nie sú hlavnými postavami dojička či traktorista, ale baletná tanečnica a horolezec zdolavajuci osemtisícovky, čo je ďalšie plus. Preissová a Němec výborní a to samoúčelná živelnosť Tomáša Holého je v tomto prípade režisérsky ukočírovaná ku prospechu veci. Tento štyridsaťpäť ročný film sa nemusí hanbiť ani dnes, v konkurencii moderných artových filmov zo Škandinávie. (05.01.2023)

Tento film spolu s "polepšovnou" je jedno fantastické vzpomínání na dobu mého mládí, kdy jsem každý rok v létě trávila prázdniny v Českém ráji, ve skalách u rybníka Vidlák ad. .... Film je nádherný dějově spolu s hereckým obsazením, kdy si užívám Tomáše Holého, Františka Němce a Janičku Preissovou. Co dodat ...? Marie Poledňáková je (byla) Paní režisérkou (16.05.2012)

Film o urputné snaze jednoho kluka mít taky tátu, je dómenou především Tomáše Holého. Ostatní herci, kteří rozhodně hrají výborně, se ocitají při výstupech Holého v jeho stínu. Velký aplaus si samozřejmě zaslouží i česká mistrině filmů pro celou rodinu Marie Poledňáková. Ta se výtečně postarala nejen o herce, ale blýskla se i výtečnou atmosférou a smyslem pro humor. (03.07.2003)

Jak vytrhnout velrybě stoličku stojí zejména na mile napsaném příběhu a hereckém výkonu Tomáše Holého, který člověku svým dětsky sobeckým, umanutým a potrhlým chováním mnohdy leze na nervy, ale děti už holt takové jsou, takže se to tak musí brát. Nicméně ani Jana Preissová, ani František Němec se vedle Holého neztratili. Líbil se mi koncept opětovného setkání po x-letech a situování do zasněžených hor - osudovost jako vyšitá. (30.07.2019)

V případě volného cyklu polokomediálních, polocharakterních televizních inscenací Marie Poledňákové se podařilo a daří pojednat podstatné téma: odvrácenou tvář feminismu a nesnáze ženy, která našla odvahu sloučit své profesní představy i mateřské závazky do jednoho uceleného, vždy napjatě žitého života ženy socialistické práce bez odlehčující možnosti přídatných služeb. Zní to skoro frázovitě a hrozně ekonomicky a jakoby mimo komediální rámec díla; je to ovšem zavádějící pocit. Napětí, které se z těchto vzájemně se podpírajících i rušících klíčových poloh vytváří, se stává nosnou základnou pro celý gejzír polovážných, polokomických scén, jež dávají dítěti netušené možnosti. V Tomáši Holém a jeho výbojném chlapeckém mužství byl tento výchozí rámec dokonán. Zběsilost, s níž toto zdánlivě bezbranné děcko usiluje o emancipaci nejen vlastní, ale v rodícím se patriarchální dikci svého nitra i své milované mámy, odzbrojuje; okamžiky hlubokých bezděčných mouder se střídají s uličnickými příhodami nezvladatelného syna a je těžko odlišit, kdo koho trestá či odměňuje víc: zda rodič potomka, nebo naopak. Němcův part, úloha nevinného muže, jemuž bylo bez zlé vůle odepřeno otcovství, je v této uvozující inscenaci potlačena. Cesta k dotvoření vlastně existující úplné rodiny, řešícímu problémy všech jejích členů, je cíl, který poetice celého bezděčně vznikajícího volného cyklu dává směr, hloubku i výhled. Komediální je ve VELRYBĚ současně společensky kritické (připomíná o něco starší nájemnickou trilogii, která do Tháliiny náruče přivedla Ivu Andrlovou). Dobové strázně osamělé matky a neposedného nápaditého syna poprávu získaly - a dále získávají - svou nadčasovost v nových a nových generacích svých vděčných, rozradostnělých diváků. Myslím, že právem. (02.12.2007)