Venuša v kožuchu

Když se mi něco opravdu líbí, často se k tomu vracím. Ať už je to písnička, kniha, divadelní představení nebo film. Tento film jsem viděla 6x v průběhu pěti dnů a teď už to ani nepočítám. Pokud jsem se na něj náhodou nedívala, zbytek dne jsem o něm stejně přemýšlela a v hlavě mi zněla jeho nádherná hudba. Tak jako právě teď. Trošku se bojím, jestli o něm už konečně někdy přemýšlet přestanu. Strašně moc se mi líbí filmy, ve kterých se jejich postavám plní jejich sny. Když s nimi můžu hluboce vnímat jejich potěšení, radost, ten úžasný pocit štěstí, někdy uspokojení, vzrušení. Zrovna tak mě okouzlují a zároveň ničí filmy, ve kterých jeden druhému svěří svá nejtajnější přání a touhy a zůstává nepochopen (La Pianiste). La Vénus à la fourrure je jedním z takových filmů. Přestože to asi tak má být, že mám mít problém přijít na odpovědi na těch milion otázek, co se mi honí hlavou, jedno snad vím jistě. Qui demande, apprend - Qui ne demande rien, n´a rien. Líná huba, holý neštěstí. Co z toho, že sen se plní, když ten druhý to vidí jinak? Jako sexismus, pornografii, degradaci žen? A opačně to vidět prostě nechce? To asi mělo být jedním z varování. Co na tom, když vám na dveře zaklepe krásná, přitažlivá, inteligentní, talentovaná a všehoschopná žena (tak trochu poručík Columbo, Pretty woman a Mary Poppins), evidentně s fotografickou pamětí, kterou ale vedou úplně jiné pohnutky k tomu, aby to s vámi hrála až do konce a navíc, i přes její inteligenci, jí stále něco skutečně podstatného uniká? Třeba ta finální část? Nic ho přece nenutilo v tom i na konci pokračovat, ale on to chtěl, byl za to rád a jeho nejtajnější sen se pomalu stával skutečností. Fandila jsem mu! Neuvěřitelně dojemná záležitost! Když tu opět přichází ona nevědomost, tentokrát však na jeho straně. Nenapsal snad on sám, že když mi lichotíte, cítím v tom lest? Škoda toho finále, v mých fantaziích to v tomhle filmu dopadá malinko jinak. Určitě se ale neunáhlím, když tady napíšu, že to byl ten nejlepší a nejkouzelnější film, který jsem kdy viděla. Ideální spojení prostředí – divadlo!, scénáře, dialogů plných touhy, rozechvění, vášně, temperamentu a především humoru. Oba představitelé prudce atraktivní, šikovní a jako bonus navíc, mluvící francouzsky! (až na pár anglických vsuvek - pourquoi?) Který jazyk je svůdnější než právě francouzština? A to čekání, kdy už se konečně vzájemně dotknou, ve vzduchu je cítit napětí, takřka elektrizující, a pak to přichází a graduje. Bravo Vám oběma a samozřejmě panu režisérovi, dostali jste mě, totálně a navždycky! Splendide! (30.11.2018)

Erotické dusno, jaké tu od dob Základního instinktu nebylo! Navíc s řekněme rodinným rozměrem, protože mladý Roman Polanski tu samozřejmě je a k němu jeho žena, Emmanuelle Seigner. Právě u Emmanuelle jsem si v některých filmech nebyl jejími výkony příliš jistý, to je ovšem po Venuši v kožichu zapomenuto, její proměna ze "zničené" a promočené ženy, ve skutečnou bohyni, je úchvatná. A co teprve když k hereckému umu přidá ještě ženskost, charisma a samozřejmě nemálo dominance, což se vlastně často nevylučuje. Mathieu Amalric měl co dělat, aby ji stačil. I když vlastně, v některých ohledech stačit neměl, ona podřízenost byla patrná již krátce po úvodu. Jeho výkon je taktéž dokonale reálný, či snad osobní? Občas jsem měl až tento pocit. Jednoduše, chemie mezi herci zde funguje dokonale, film je skutečným koncertem. Prolínání divadelní hry a filmové reality je další silnou částí Venuše, ne vždy je totiž snadno poznatelné, která z těchto částí se zrovna odehrává, což nabádá k většímu zamyšlení. Samozřejmě, není to žádný příběhový zmatek, vše je dokonale zrežírované, sestříhané a především napsané. Dialogy jsou pro film o dvou hercích na divadelním jevišti zcela zásadní, zde je radost je poslouchat. Navíc, nejen z hereckého obsazení je znát, že je Venuše pro Romana Polanského skutečně osobní záležitostí, právě z dialogů je cítit občasné vyřizování účtů "se světem". Málem bych zapomněl... Alexandre Desplat a ta atmosféra celého filmu! Otázkou zůstává, kdo byla Vanda? 80% (16.07.2019)

Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. (06.08.2014)

Je třeba se odvážit. Vynulovat rampu. Já a ty. Teď a tady. Dva opiáty alchymie, architekti charakteru kumštu. Čas her malin zralých, splynutí smyslných póz mimo sebe, své postavení. V mžiku rozvlněné odstíny rulety svodů. C/í/tění formy nekonečných žízní. Šumivý mok duality Afrodity z poháru jablečného pokušení. Slovní akt(ovka), rafinovaně řetězící obsah. Rozbalující, dominující, vrcholící, definitivně spalující. Mžitky temného žáru dospělé vášně. Sluha milostivé madam kočky, "vampky." Rudou stužkou obmotaný, zelektrizovaný aristokrat chtíč. (19.11.2018)

Emmanuelle Seigner nám trochu zestárla, ale neztratila nic ze své sexuality, což krásně dokazuje v tomto filmu o dvou hercích, z nichž ten druhý je mladší kopií Romana Polanského. Přes začáteční komediální a humorné scény se příběh přeměňuje do dramatické roviny o dominanci a submisivitě a prohození genderových rolí. Musím říci, že na to, že se celý film odehrává na jedné scéně jsem se ani trochu nenudil. (05.12.2020)