Venuša v kožuchu

Nevím, nakolik je to dílo Polanského a nakolik autora divadelní hry Davida Ivese, ale výsledek je velmi silný. V dnešní kinematograficky opulentní nebo spíš přeplácané době není na škodu vrátit se na chvíli zpátky ke kořenům - jeden muž, jedna žena a pár divadelních dekorací bohatě stačí udržet pozornost na 90 minut. Obzvláště okouzlující je skutečnost, že snad každá druhá replika zazní v oné hře dvakrát, jen v úplně jiné souvislosti. Proto se dá na tento film velmi lehce koukat opakovaně a odkrývání těchto vrstev je snad ještě zajímavější než poněkud odlehlé téma sebeponižování či manipulace. Jen mi není jasné, co myslel autor tím Nováčkem, snad že je to typické rakouské jméno? (05.12.2018)

Jasná divadelní záležitost založená na skvěle napsaných dialozích a výborných hereckých výkonech, hlavně Emmanuelle mě neskutečně příjemně překvapila v některých filmech mě přišla toporná, ale tady z ní jde užásná ženskost a je radost jí sledovat. Krom filmových fajnšmekrů ocení tenhle bijáček i sadomasochisté, byť bych chtěl upozornit, že se v žádným případě nejdná o žádný skandální scény nebo soft s/m porno, tak některé scény v sobě krapet s/m maj. Ta sexuální přitažlovost a vášeň je obsažena především v dialozích a hereckých výkonech, ostatně něco malá si manželé Polanski střihli už v Hořkým měsíci a zdá se že jim tento směr pořád chutná, navíc i když Emmanuella už není taková mladá kráska jako v Hořkým měsícu, umění svodu ovládá na výbornou. (21.03.2014)

Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. (06.08.2014)

I pres svoji divadelnost, kterou u filmu prevazne nesnasim me to prekvapive chytlo a narozdil od predchozi Carnage i bavilo. Podobnou show o 2 lidech si Polanski zkusil uz pred 20ti lety v Death and the Maiden a v obou pripadech to funguje skvele. Zajimave je, ze Mathieu Amalric ocividne hraje samotneho Polanskiho, takze se vlastne jedna o rodinny pribeh s dokonale WTF koncem. Kazdopadne by to chtelo aby natocil jeste nejaky plnohodnotny film, nez zaklepe backorama. 7/10 (15.05.2014)

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo. (05.02.2015)