Venuša v kožuchu

I pres svoji divadelnost, kterou u filmu prevazne nesnasim me to prekvapive chytlo a narozdil od predchozi Carnage i bavilo. Podobnou show o 2 lidech si Polanski zkusil uz pred 20ti lety v Death and the Maiden a v obou pripadech to funguje skvele. Zajimave je, ze Mathieu Amalric ocividne hraje samotneho Polanskiho, takze se vlastne jedna o rodinny pribeh s dokonale WTF koncem. Kazdopadne by to chtelo aby natocil jeste nejaky plnohodnotny film, nez zaklepe backorama. 7/10 (15.05.2014)

Emmanuelle Seignerová je neuvěřitelná, její proměna z odmítané a zmoklé herečky je famózní. Moc jsem od tohoto filmu nečekal, ale nakonec jsem byl její krásou a smyslností vtažen do děje, a bavilo mě to. A to má myslím, film, divadlo a třeba i hudba dělat. Není třeba sáhodlouhých rozborů, z Emmanuelle Seignerové sálá takové "živočišno", že tomu starému chlípníkovi závidím. (24.01.2017)

No hate, no love. Vzhledem k režisérovi samozřejmě skvostně nasnímané a sestříhané. S adekvátní gradací a žhavým sexuálním napětím na správných místech. Ale osobně se nemůžu zbavit dojmu, že je Polanskiho na podobné hříčky o sexuální tenzi mezi mužem a ženou a prohození dominantních rolí i přes nepopiratelné kvality tak trochu škoda. Natoč zase něco většího, Romane, máš na to, kurňa! (22.03.2014)

Převést staré erotické romány do filmové podoby není snadné. Kdyby se Venuše v kožichu natočila věrně podle literární předlohy, tak by to diváky asi moc neoslovilo. Zkuste si představit, milí filmoví experti, jak by se s tímto románem popasoval takový břídil jako je David Lynch. Zvláště zarytým masochistům doporučuji, aby se pokusili představit si, jak by toto téma uchopila třeba režisérka Eva Toulová, která proslula filmem Casting na lásku (2020). Roman Polanski umístil děj příběhu hned do několikerých uvozovek. Děj se neodehrává v 19. století, nýbrž v moderní době. Sacher-Masochův text byl převeden do podoby divadelní hry a my sledujeme konkurz (po anglicku casting) na představitelku hlavní role dominantní Vandy. Výsledkem je až mrazivě dokonalý herecký koncert dvou postav. Dávám sice jen čtyři hvězdičky, protože jsem – nejsa masochistou – nedokázal s příběhem plně pocitově rezonovat, ale řekl bych, že tento film je jedním z klenotů světové kinematografie. (07.04.2023)

Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. (06.08.2014)