Venuša v kožuchu

No hate, no love. Vzhledem k režisérovi samozřejmě skvostně nasnímané a sestříhané. S adekvátní gradací a žhavým sexuálním napětím na správných místech. Ale osobně se nemůžu zbavit dojmu, že je Polanskiho na podobné hříčky o sexuální tenzi mezi mužem a ženou a prohození dominantních rolí i přes nepopiratelné kvality tak trochu škoda. Natoč zase něco většího, Romane, máš na to, kurňa! (22.03.2014)

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo. (05.02.2015)

Erotické dusno, jaké tu od dob Základního instinktu nebylo! Navíc s řekněme rodinným rozměrem, protože mladý Roman Polanski tu samozřejmě je a k němu jeho žena, Emmanuelle Seigner. Právě u Emmanuelle jsem si v některých filmech nebyl jejími výkony příliš jistý, to je ovšem po Venuši v kožichu zapomenuto, její proměna ze "zničené" a promočené ženy, ve skutečnou bohyni, je úchvatná. A co teprve když k hereckému umu přidá ještě ženskost, charisma a samozřejmě nemálo dominance, což se vlastně často nevylučuje. Mathieu Amalric měl co dělat, aby ji stačil. I když vlastně, v některých ohledech stačit neměl, ona podřízenost byla patrná již krátce po úvodu. Jeho výkon je taktéž dokonale reálný, či snad osobní? Občas jsem měl až tento pocit. Jednoduše, chemie mezi herci zde funguje dokonale, film je skutečným koncertem. Prolínání divadelní hry a filmové reality je další silnou částí Venuše, ne vždy je totiž snadno poznatelné, která z těchto částí se zrovna odehrává, což nabádá k většímu zamyšlení. Samozřejmě, není to žádný příběhový zmatek, vše je dokonale zrežírované, sestříhané a především napsané. Dialogy jsou pro film o dvou hercích na divadelním jevišti zcela zásadní, zde je radost je poslouchat. Navíc, nejen z hereckého obsazení je znát, že je Venuše pro Romana Polanského skutečně osobní záležitostí, právě z dialogů je cítit občasné vyřizování účtů "se světem". Málem bych zapomněl... Alexandre Desplat a ta atmosféra celého filmu! Otázkou zůstává, kdo byla Vanda? 80% (16.07.2019)

Je třeba se odvážit. Vynulovat rampu. Já a ty. Teď a tady. Dva opiáty alchymie, architekti charakteru kumštu. Čas her malin zralých, splynutí smyslných póz mimo sebe, své postavení. V mžiku rozvlněné odstíny rulety svodů. C/í/tění formy nekonečných žízní. Šumivý mok duality Afrodity z poháru jablečného pokušení. Slovní akt(ovka), rafinovaně řetězící obsah. Rozbalující, dominující, vrcholící, definitivně spalující. Mžitky temného žáru dospělé vášně. Sluha milostivé madam kočky, "vampky." Rudou stužkou obmotaný, zelektrizovaný aristokrat chtíč. (19.11.2018)

Venuše v kožichu na více místech vyvolává dramatický efekt a na jiných potutelný úsměv. Svazovat ji ale do žánru komedie a dramatu je matoucí. Polanski natočil především výrazně erotický film. Doba tabuizování lidské sexuality je přinejmenším v euroamerickém kulturním okruhu už dávno za námi a otevřené zobrazování milostných scén už nikoho nepřekvapí. Režisér je v zobrazování tělesnosti velmi zdrženlivý, kdo bude na jeho snímek pohlížet jako na soft porno, bude zákonitě zklamaný. Erotično buduje pomocí dialogů a zobrazování emocí obou postav, které do divadelního textu vkládají stále víc svých sadomasochistických představ. Herecká zkouška se mění na souboj rozvášněných partnerů, na střed dominance a submisivity, výměnu genderových rolí, přehlídku fetišismu, bondáže, manipulace a ponižování. Role autora, režiséra, divadelních postav i jejich civilních představitelů se prolínají a přehazují, často nevíte, kde končí divadelní replika a začíná reálný život. Polanski nikdy neměl problém adaptovat divadelní konverzačky a nevzpomínám si, že by mi někdy divadelní rámec jeho snímků byl na překážku. Patří totiž mezi režiséry, kteří nikdy nezapomínají, že jsou tu pro diváka, nikoliv naopak. Prolínání filmu a divadla je tu silnější, než kdy jindy, ale Polanskému stačí dva herci, neustálé střídání poloh, nálad a emocí k udržení pozornosti. Jeho rafinovaná hra na svádění a souboj vůlí má i další rozměr. Není těžké si představit, že Almaric představuje režisérovo mladší alter ego. Vlastně se to přímo nabízí a autor zaměstnává divákovu fantazii otázkou, nakolik je filmový příběh inspirován Polanského manželstvím a jeho vlastním pojetím sexuality. Po herecké stránce funguje film na jedničku, Seignerová i Amalric jsou fantastičtí a chemie mezi nimi ukázková. Emmanuelle je šarmantní, vyzývavá mrcha, evidentně do svého výkonu vkládá pro šéfa na place o kapku víc prožitku, než by zahrála kterákoli jiná herečka na jejím postu. Z filmového hlediska se snímku nic podstatného vytknout nedá. Jen ten druh poněkud výlučné SM-sexuality, se kterým pracuje, nebude přitažlivý a možná přes svou zjevnou zdrženlivost a nedoslovnost ani akceptovatelný pro každého. Celkový dojem: 85 %. (30.11.2018)