Kdysi byli bojovníky

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)

Once Were Warriors je krutý pohľad do periférneho života sociálne trpiacej a násilým obklopenej rodiny. Trápenie najčistejších a najlepších postáv tu musí končiť smrťou, aby tá ich blízkym otvorila oči a prinútila ich robiť zásadné životné rozhodnutia. Veľmi dobre zahraná a zrežírovaná dráma, po ktorej vám váš život bude pripadať ako rozprávkové snenie v oblakoch. Depresívnu atmosféru a pocit bezmocnosti Lee Tamahori umocňuje temným hučaním v pozadí a častým podhľadom kamery, kedy sa na nás všetok psychický teror valí v rovnakej intenzite, ako na trpiacich protagonistov (scéna roztrhania denníčka tesne pred kľúčovou scénou filmu). Napriek všetkým pozitívam a úctyhodne naplneným umeleckým ambíciám mi však samotný dej filmu prišiel trochu absurdný. To, čo by inde bolo prvým dôležitejším zvratom rozvinutejšieho filmu, sa tu, po naťahovaných 100 minútach, stáva jeho záverečným vyústením. Ale keby som žil v podobne beznádejných, neslobodných podmienkach ako hlavní protagonisti, tieto pocity absurdnosti by zrejme veľmi rýchlo vystriedala bolestná identifikácia s realitou. A tento film by bol pre mňa životnou inšpiráciou. (05.08.2002)

Měl jsem dosti rozporuplné dojmy při sledování tohoto snímku. Film začíná záběrem na rajsky krásnou přírodu, ale záhy se pozornost kamery upře na peklo v ulicích. Chvílemi se mi Once Were Warriors líbil dost, ovšem často se střídaly pasáže, kdy můj dojem nepřevyšoval 3, někdy dokonce i 2*, ovšem ke konci mě film opravdu dostal. Od scény Bull & Grace začal být tento počin velmi zajímavý a ke konci také silný. Příběh obsahuje několik drsných scén, což dodává na autenticitě. Krásně je tu ukázán také vliv alkoholu na chování manžela, který má velké svaly, ale žádný mozek a po požití se stává psychopatem. Finální pocity mám tedy kladné a mohu dát s čistým svědomím 4*. (03.07.2014)

Bohoužel asi velmi realitu zobrazující "rodinné" drama, které je místy tak surové a násilné, až z toho má člověk husí kůži. Začátek filmu, ve kterém sledujeme krásnou horskou krajinu s jezerem, aby kamera sklouzla stranou a my zjistili, že se jedná o velký bilboard u rušné, pletivem obehnané dálnice, kolem které tlačí Maorové nákupní košíky ke svým obydlím. Hudba a zvuky života na periferii. Dno, ze kterého se ani nedá odrazit. Bezútěšnost, až to bolí. (14.08.2011)

Vypjatá kiwi tragédie domácího násilí v prostředí maorských sociálů, kterou je určitě zajímavý vidět (přeci jen kulturně nevšední, plus samozřejmě uvědomit si, co se děje všude po světě z komplexu měněcennosti, slabošství a "vinou" alkoholu), ale o žádný must-see (jak mi to bylo podáno novozélanďanem) se zase nejedná. Téma sice nadčasové, ale film podezírám z toho, že se po všech dalších stránkách vůbec nepohnul s dobou a těžce zestárnul. (23.10.2015)