Tókjó kazoku

Jamadova adaptace zasazená do současného Japonska je ve srovnání s původním zpracováním z roku 1953 o několik vrstev vyprávění bohatší. První a původní vrstva staví chování dívky Noriko k rodičům svého snoubence do kontrastu s chováním jejich dětí k nim. Druhou vrstvou je příběh „marnotratného syna“, kterého otec považuje za budižkničemu, jelikož nemá na rozdíl od sourozenců společensky uznávané zaměstnání. Později však otci dojde, že to zdaleka není to podstatné. Třetí rovinou je zamyšlení nad osudem japonské civilizace, nenápadné a přece téměř všudypřítomné. Postavy, které před divákem defilují, jsou více Američané než Japonci – oblečením, chováním, morálkou; zvláště patrné to je při srovnání s Japonci z 19. stol z Jamodových předešlých filmů. Pokojské v hotelu z uklizeného pokoje usuzují na starší pár, neboť „ty mladí dneska dělají strašný bordel“. Otec si v hospodě stěžuje, že takhle už to dál jít nemůže. Řádné vychování Noriko ční nad její okolí. Chatrně oděné ženštiny na ulicích by nejspíš projevily malé pochopení pro její zásadovost. – Shoji: „Můžeš spát tady u mě.“ Noriko: „Držíš smutek a ještě nejsme manželé. Dobrou noc.“ A zabouchne dveře. – To také považuji za důvod nižší oblíbenosti této adaptace u Japonců ve srovnání s původním filmem. Anebo jsem to všechno popletl…? Mimochodem Noriko (Jú Aoi) je opravdu hezká. (16.08.2014)

Snímka režiséra Yojiho Yamadu z roku 2013 predstavuje remake filmu Tōkyō monogatari, klasiky japonskej kinematografie, ktorá uzrela svetlo sveta šesťdesiat rokov pred ním. Yamadova snímka odieva príbeh Ozuovej pôvodnej predlohy do moderného šatu dvadsiateho prvého storočia, pričom sa však zaoberá rovnakou problematikou - dospelé deti už nemajú čas na svojich rodičov, ktorí ich prichádzajú navštíviť do Tokia. Podobne ako v prípade pôvodného filmu, aj v tomto prípade sa režisér Yamada s rozprávaním nikam neponáhľa. Dej necháva pozvoľne plynúť, pričom prakticky na nič nekladie špecifický dôraz. Postavy zdanlivo necháva, aby sa v rámci príbehu vyvíjali samy, vďaka čomu sa postupne posúva aj dejová línia. Vo filme možno vnímať jasné paralely, respektíve identické scény, aké sa vyskytujú aj v o šesť dekád staršej snímke. To so sebou však, bohužiaľ, prináša aj skutočnosť, že Yamadovo dielo trpí rovnakým neduhom, ako aj Ozuov počin. A síce, že pomalosť, ktorá je jeho najvýraznejším rysom, je zároveň jeho katom, ktorý nepomáha celkovej filmovej kvalite. Pomalosť dominuje predovšetkým v prvých dvoch tretinách snímky, ktoré do veľkej miery určujú jej celkovú kvalitu. Verdikt - priemer. A to aj napriek tomu, že záverečná tretina je - myslené v dobrom - kvalitatívne niekde úplne inde ako zvyšok snímky. Ak by bola samostatným filmom, pokojne by mohla ašpirovať na najvyššie hodnotiace známky. Jej najvýraznejším aspektom je bez pochýb herecké obsadenie. To síce svoje kvality dokazuje naprieč celým filmom, ale v jeho záverečnej časti exceluje. Vynikajúci sú predovšetkým Isao Hashizume v role starého otca Shukichiho, Satoshi Tsumabuki ako syn Shoji či Yu Aoi ako Noriko, Shojiho priateľka. Tôkyô kazoku, podobne ako jeho predloha z roku 1953, má najmä silné stránky. Ale ako sme už uviedli, najvýraznejší prvok je aj v tomto prípade tým, čo najväčšmi znižuje jeho kvalitu. V každom prípade je Yamadov film veľmi dobrou rodinnou drámou zo súdobého Japonska. (15.09.2023)

Parafráze Ozuova TOKYO MONOGATARI přesazené do současné společnosti. Oproti hlubokému duchovnímu poselství Ozua (v hlasování světových kritiků nejlepší film všech dob) jde o pojetí svou doslovností otevřené širšímu spektru diváků. Občas rozvleklé a na hranici sentimentality, nicméně krásné obrazy a zralé filmařství Jamady si diváka získají. (16.09.2016)

Trochu som mal z toho obavy, lebo originál od Ozu mi nesadol. Jamadova verzia sa ale vyvarovala nedostatkov, ktoré mi na origináli vadili. Už behom pätnástich minút ma film pohltil a prial som si, aby trval čo najdlhšie, lebo som si užíval jednotlivé epizódky tej rodinky. Film nastavuje zrkadlo japonskej spoločnosti v mnohých ohľadoch, ako to tu spomenuli ostatní. Ale nie je to tam tlačené tak strašne nasilu. Kto chce, tak sa nad tým môže zamyslieť a kto nechce, tak sa môže sústrediť čisto na silný príbeh jednotlivých členov rodiny. Mňa najviac bavil márnotratný syn s jeho dokonalou snúbenicou (jéj, Jú Aoi je neskutočne nádherná) a samozrejme ústredná dvojica starčekov. Jak dobrosrdečná babička, ku ktorej je osud nakoniec viac než milostivý a odchádza zo scény so šťastím v srdci, tak aj dedko, ktorý nakoniec milo prekvapí a ukáže sa, že nie je až taký tvrďas. V jeho osvietení na staré kolená vidím nádej. Tak jak sa to podarilo jemu,  keďže nebol dokonalým otcom, tak to dáva nádej, že sa to raz podarí aj tým jeho nie ideálnym deťom. Takže celkovo to je za silné 4* a určite si to ešte niekedy pustím. P.S. Díky Zíze a aj Belete za titulky. Ste super prekladateľské duo. ;-) Síce by som to pochopil aj s EN titulkami, ale sledovať to so špičkovými CZ titulkami je ako namiesto hromadnou dopravou cestovať luxusnou limuzínou. Zážitok na úplne inej úrovni. 8/10. (06.02.2022)

Neuvěřitelně skvěle zahrané, všechny ty detaily, záchvěvy v obličeji, postoj, držení rukou… Isao Hašizune a Kazuko Jošijuki jako starší pár byli nepřekonatelní. Velmi zdatně jim sekundovali i ostatní a pokud bych z nich měla někoho vypíchnout, byl by to Satoši Cumabuki za výborné zvládnutí "emočního výbuchu" na střeše nemocnice. Je to komorní film, jen zobrazuje návštěvu rodičů-prarodičů z venkova v hlavním městě. Jenomže jejich společensky úspěšné děti na ně nemají čas, ani náladu a je až bolestné, jak to vše s úsměvem zvládají. Film kritizuje současnou japonskou společnost a obrací se ke starým hodnotám, kdy rodina a stáří ještě něco znamenalo (hlavně v podobě postavy Aoi Jú – ačkoliv zde příběh lehce sklouzává k naivitě). Neuvěřitelně silný film, který nesedne každému a ne každý je ochotný naslouchat šepotu důchodců. Lepší 4*. Titulky. (17.01.2015)