Buena Vista Social Club

Bez hudby si život neumim představit. Kubánský rytmy sice nejsou úplně můj styl, ale líbilo se mi to. Tahle parta lidí se proslavila vlastně až na konci života právě díky tomuhle filmu. Padesátiletí, sedmdesátiletí ale i devadesátiletí hudebníci řáděj na podiu jako zamlada, a po vystoupení si zapálej kubánskej doutník a daj si panáka rumu. Většina z nich je už sice po smrti, ale duch dokumentu žije dál. Nebejt kamerama idiota, kterej umí snad jen jeden záběr (a to je otáčenej záběr několikrát dokola) ze kterýho mě akorát rozbolela palice, bylo by to možná i na víc. Kuba jako taková je v řiti, ale Kubánci se přes to uměj přenést. Doutníky, rum, hudba a veselá nátura lidí je silnější než CastroL. PS:Syn Rye Coodera tam podle mě je jenom z protekce! (13.02.2010)

Báječný dokument o kubánské hudební legendě. K této hudbě jsem si našel cestu již dříve, ale o kapele jsem toho moc nevěděl...a právě proto je tento film tak podařený. Asi málokdo ví více o historii této skupiny a většina se o ní (pokud vůbec) dozvěděla až při vydání nových nahrávek na CD. Wim Wenders nám ukazuje to jak se hudebníci znovu dali dohromady a uskutečníili si jeden velký sen - koncertovali v Carnegie Hall. Myslím si, že film přesahuje hranice dokumentu a a sami rádi prožijete tu radost jedněch z nejlepších muzikantů Kuby za báječného hudebního doprovodu... (24.07.2004)

Dokument, který mě dokázal zaujmout hudbou, kterou bych normálně rozhodně neposlouchal. Příběhy jednotlivých muzikantů jsou také zajímavé, ale třeba ze stejného soudku mě dokázal více zaujmout Mika Kaurismäki se svými Rytmy Brazílie. Proto se mi pozornost věnovaná tomuto snímku zdá poněkud přehnaná. (12.01.2004)

Hudobnici znami po celom svete, z ktorych vsak ide skromnost a pokora. Ziju pre hudbu, ale nie pre peniaze. Chcu sirit lasku a stastie. Tento dokument ma velmi dojal. Tym viac, ze som ich pred dvoma rokmi videla nazivo a tito jednoduchi, ale fantasticki ludia maju hudbu v krvi a nic im nerobi vacsiu radost, ako ked ju citia aj posluchaci. (30.06.2015)

Je úžasné pozorovat skupinu kubánských staříků užívajících si zaslouženou slávu na koncertech v Amsterdamu a v Carnegie Hall, ale ještě úžasnější je pozorovat je doma, jak hrají domino, kouří jeden doutník za druhým a vypráví o svém životě. Nejvíce si musíte oblíbit především Ibrahima Ferrera, který pravidelně obětuje svatému Lazarovi rum ("Když chutná mně, musí chutnat i jemu"). Je neuvěřitelné, že tomuhle vitálnímu muži bylo v době natáčení přes devadesát let. Pobavila mě především procházka po New Yorku, kde hudební legendy z "Ostrova svobody" neuvěřitelně "perlí" ("Myslím, že to bude nějakej prezident" říká jede z nich a ukazuje na figurku Billa Clintona). Texty písní, které zazněly, jsou jednoduché a přesto vypovídají o životě více než mnoho. Stejný pocit jsem měla z dokumentu, nezazněla žádná velká slova a přesto z něj byla cítit velká pravda. Myslím, že to ale nebyla zásluha Wima Wenderse, ale hlavně a především všech těch charismatických osobností... (19.08.2005)