Buena Vista Social Club

magický film. Nepateticky romantické zachytenie Kuby bez politizovania (politické narážky len dotvárajú tamojší kolorit, nie sú objektom komplexnejšieho pitvania) a s dôrazom na krásu obsiahnutú v civilnej každodennosti. Okrem dominantnej hudby, predstavujúcej tamojší najuniverzálnejší neúradný jazyk, vytvára silnú atmosféru filmu na rôzne podnety veľmi senzibilná, s kubánskym prostredím absolútne zžitá, udomácnená kamera, pracujúca ako objímka napĺňajúca sa až po okraj tamojším svetom, ktorý divákovi sprostredkúva v obrazoch evokujúcich atmosféru diel Matissa a Gaughina. (24.04.2014)

Lítá to někde okolo 70%, ale fakt je, že po shlédnutí tohoto snímku jsem si obstaral a i zakoupil (né vypálil) originál CD soundtrack k tomuto snímku. Hudba je tak syrová, energická a zajímavá záležitost, že doslova člověk hmatatelně nasaje atmosféru staré Havany... hned při prvních taktech úvodní Chan Chan od F.Repilada... :-) A vůně doutníků a kubánského rumu se jen line... (10.10.2005)

Báječný dokument o kubánské hudební legendě. K této hudbě jsem si našel cestu již dříve, ale o kapele jsem toho moc nevěděl...a právě proto je tento film tak podařený. Asi málokdo ví více o historii této skupiny a většina se o ní (pokud vůbec) dozvěděla až při vydání nových nahrávek na CD. Wim Wenders nám ukazuje to jak se hudebníci znovu dali dohromady a uskutečníili si jeden velký sen - koncertovali v Carnegie Hall. Myslím si, že film přesahuje hranice dokumentu a a sami rádi prožijete tu radost jedněch z nejlepších muzikantů Kuby za báječného hudebního doprovodu... (24.07.2004)

Koho by nechali v klidu tihleti vitální staříci - i s devíti křížky na krku - kteří nejen své muzice rozumí stejně jako vlastní zemi. Atmosféra zlatého věku Kuby z přelomu minulého století z dokumentu přímo vyzařuje a pánové jako Ferrer či Gonzales si zaslouží úctu všech milovníků jakékoli - ale především dobré - hudby. (20.08.2005)

Rozpadající se ulice hlavního města, kterými se prohánějí americké bouráky z 50. let a tu a tam nějaký ten moskvič, obrovské prázdné sály, kde si holčičky s úsměvem týrají těla baletní drezúrou a starý pán jim k tomu hraje na piano, domácí oltář sv. Lazara, všudypřítomné doutníky a nápisy hlásající, že revoluce je věčná, a to hlavní – mozaika osudů lidí, jimž dala hudba věčné mládí, pokoru, vnitřní klid, radost. Až by jim to jeden při vší té bídě záviděl. Tak honem, ať už hasiči vezou hadice, než Tule shoří celá ložnice! (13.06.2010)