Drsný chlapík

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65% (29.06.2020)

Zcela jednoduchý děj o honbě za pokladem jednoho snílka, který má mnoho kamarádů, kteří jsou ochotni mu tento předem splněný sen uskutečnit. Nestárnoucí Lino Ventura se tu představí s půvabnou Claudiou Cardinale či Bernardem Giraudeau známého z filmu specialisté. Celý děj se dá lehce předpovídat a je plný nesmyslných vzpomínek na mládí hlavních hrdinů. (06.03.2009)

Drsný chlapík, od něhož si možná budete udržovat určitý odstup ... čistě pro jistotu, abyste se náhodou nespálili - než se s ním blíž seznámíte ... než mu nahlédnete do duše. Jeho dobrodružství možná maličko nahlodal zub času, ale on sám je ze staré školy - pro něj je důležitý tlukot srdce, tikot hodin kdesi vně jeho příběhu pro něj vůbec nic neznamená. (28.06.2022)

Jeden z nejslabších Venturových filmů, co jsem kdy viděla. V těch letech už začínala filmařina zvolna upadat. Mistr Ventura má ale tu schopnost, že udrží u filmu, který by člověk po deseti minutách smetl ze stolu a ani by ho nechtěl sbírat. "Dokud má člověk nohy, tak má utíkat," říká se ve filmu. Pozorujíc ty laciné záběry a triky, které vyloženě nesnáším (bojovka u nás v lese?), uvažovala jsem o tom...., že vezmu nohy na ramena. Ale Morricone to zase jel geniálně a pan Ventura nezklamal a dotáhl mě do zdárného konce, tedy spíš zdárně do konce. (26.09.2011)

Le Ruffian není film dobrodružný, ale nostalgický. Giovanni našel ve Venturovi svoje filmové alter ego a plní si přepisem své knihy na plátno své romantické klukovské sny. Polovina filmu je proto věnována Aldově "rodinnému" zázemí a hlavně vzpomínkám na minulá dobrodružství, jež nemusí vždy dopadnout dobře (invalidní Gérard), a přesto všichni dychtivě vyrážejí na další. I Morriconeho hudba je spíše rozverná, než dramatická, a celé je to vlastně o tom, že si Giovanni a jeho kamarádi vyrazili s člunem do krásné přirody a bylo jim dobře. Bohužel film není nic víc, než záznamem toho, jak si dospělí kluci představují dobrodružství a výsledek je dost banální. (12.05.2011)