Posledná adresa

Excelentní Lino Ventura v roli tvrdého, neústupného a nekompromisního policajta, který je po zadržení opilého synka prominentního advokáta přeložený na jakési oblastní komisařství. Tam dostává za úkol najít svědka závažného případu. Svědka však nehledá pouze Ventura a jeho mladá a nezkušená kolegyně, ale také vyslaní zabijáci chlápka, kterého by svědectví dostalo do basy. Jenže svědek za sebou pečlivě zametl všechny adresy. Ten kdo by však očekával happyend, bude zklamaný, konec je mimořádně hořký... Vedle výkonu Lino Ventury podali výborný výkon Marlene Jobert a Michel Constantin. Perfektní, dynamická a smutná hudba Francoise Roubaixe. (05.01.2008)

Lino Ventura a Marlène Jobert si prý spolu moc nerozuměli, ale na plátně jim to docela klape. Sympatické na nesourodé dvojici detektivů je, že on není žádný nezničitelný Robocop a ona není emancipovaná superžena. Za povšimnutí stojí Paul Crauchet ve vedlejší roli a konec, který až příliš připomíná skutečný život. Bohužel. (29.03.2011)

Jobertová coby naivka chvílemi dost přehrává, s tím svým diblíkovským cupitáním a vyjeveným olbličejíčkem, nicméně je stále hodně roztomilá a tvoří správný protipól k drsnému Venturovy. Oba dva se pak naběhají až z toho bolí nohy i diváka, ale kupodivu snímek ani chvilku nenudí a je dalek jakékoliv falše a idealizace syrové skutečnosti. (26.07.2007)

Rádobyakční, odbytá a herecky až negramotná pasáž pod úvodními titulky během které Lino tři výlupky zatkne a jednoho rovnou zastřelí jako by sem spadla z úplně jiného filmu. Zbytek se naštěstí nese v úplně jiném duchu – neběhá se, nestřílí se, výborně sestavená dvojka Ventura, Jobertová nachodí po Paříži kilometry od čerta k ďáblu, pěkně pomalu a důkladně. Film s tou správnou patinou francouzko-italských koprodukcí ze sedmdesátých let, kde se típou cigarety o volant a když dostanete nakládačku, tak to fakt bolí. (22.10.2003)

Kupodivu zde nebyl pro mě magnetem ani tak Lino Ventura (ač byl samozřejmě opět skvělý), ale půvab a kouzlo Marlène Jobert zde zářily jak supernova. Závěr smutný a dojemný, ale zejména ten hudební motiv François de Roubaixe - to byla ta nejsladší třešnička na dortu. (Jediné co působilo nechtěně komicky byl začátek s těmi vraždami kdy oběti padaly jako když si děti hrají na policajty a zloděje). (01.09.2014)