Spálené stodoly

Vesnické drama na pozadí detektivky. Spálené stodoly jsou horský statek, podle výměry a výnosu mléka (viz film) na naše poměry z těch větších. Jeho "předsedkyní" a majitelkou je Rosa (příjmení se nedozvídáme). Přestože jej nevede železnou rukou, její "dělejte si co chcete" však implicitně znamená: "Když neuděláte to, co říkám, tak buď selžete nebo vás bude trápit špatné svědomí. Beze mě nejste nic." Do života v zaběhnutých kolejí infiltruje náhle vražda, která jednotilvé vztahy vyhrocuje. Toho si všímá i vyšetřující soudce Larcher, který se po dobu pobytu na statku a v nedalekém městečku, dostává do Rosina vlivu, skoro až jako rodinný příslušník. Konec příběhu je otevřený na všechny strany: Dokáže Rosa opět stmelit rozvácenou rodinu? Udrží statek? A je vůbec kladnou postavou? - Freudova vzpoura synů zde není namířena proti otci, jak je to obvyké, ale proti matce, která ho zastupuje (otec, zde patří spíš mezi syny). (10.11.2014)

Kriminální příběh o vyšetřování záhadné vraždy ženy, v němž se nakonec ukáže, že pachatel pochází z úplně jiného kruhu, než se vyšetřovatelé po většinu času pohybují, určitě již mnozí z nás viděli v mnoha filmech. Málokterý z nich se ale mohl pochlubit tak skvěle propracovanou psychologii vyslýchaných postav jako Spálené stodoly. Byť se pátrání táhne napříč celým filmem, v středě pozornosti zůstává detailní analyza vztahů v rodině žijící v opuštěném domě v horském prostředí, kde lidé pět měsíců zažívají krutou zimu a těžce pracují na statku, kde se na noc dům nezamyká a zůstává odemčený pro náhodně zabloudilé turisty, a kde neochvejně vládne svojí pevnou rukou milující i čestná matka v podání Simone Signoret. Slavná francouzská herečka vytvořila dva roky před tím nezapomenutelnou dvojici s Jeanem Gabinem v Kočce, tentokrát ústředního partnera Signoret představuje neméně výborný Paul Crachet. Oba společně s Alainem Delonem v roli mladého soudního vyšetřovatele rozehrávají jedinečný herecký koncert na pozadí patřičné dramatické atmosféry. Vysoká kvalita napsaného příběhu i hereckých výkonů bude nejspíš opět hlavním důvodem, proč se budu chtít k filmu vrátit, byť se občas neobešel bez hlušších míst. Ze zde uváděných podobných filmů mě ale Případ Dominici, mapující kromě života rodiny na statku ještě v další vrstvě podrobnou historii justičního omylu, oslovil přeci jenom o stupeň víc. 80% (11.10.2020)

Nemůžu si nad francouzskými filmy naříkat. Sedmdesátá léta jako kdyby byla vysloveným tahákem na pět hvězd. Spálené stodoly mě totiž držely v napětí od začátku do konce. Úžasná, chvílemi až mysteriozní muzika, kterou připravil Jean Michel Jarre jako kdyby přesně sedla do té zasněžené vesnice k té prazvláštní rodince, o které tento film vypráví. Zajímavé, a podle mě i trošku neobvyklé, u tohoto filmu je ale to, že žádná z postav mi vysloveně nesedla. Alain Delon je tam, jakožto vyšetřovatel, víceméně v pozadí. Všechno ostatní ovládá naprosto dokonalá až hrůzostrašně vzhlížející Simone Signoret, která ovládá všechny kolem sebe malíčkem u jedné ruky. Svojí suchostí tento film až mrazí. Každopádně zimní atmosféra a klasické pohledy do očí mě donutili k tomu, abych po shlédnutí opět filmově chrochtal blahem. Psychicky jsem na tom ale byl o něco hůře. (21.09.2014)

Spálené stodoly, to je především souboj dvou herců. Pardon, vlastně jednoho herce a herečky, abych byl zcela přesný. A i když je Delon rozhodně mnohem známější a to skoro po celém světě, Simone v tomhle filmu podává rozhodně lepší výkon. Jako matka a zároveň hlava rodiny, působí jako lvice střežící své mladé a rozhodně Alana sportovní terminologií přehrává. Co na tom, že příběh a samotný konec trošku vyzní naprázdno, tyhle dvě hvězdy mně to ostatní vynahradily opravdu bohatě. (09.11.2014)

Mám rád atmosféru v starších francúzskych filmoch. Je dobré, ak v príbehu, ktorý je psychologickým súbojom dvoch silných osobností, dostali príležitosť osobnosti herecké. Dokonca som po veľmi dlhej dobe videl Renata Salvatoriho. S filmom Spálené stodoly mám vlastne iba jeden problém, a to ten, že som výrazne zmeškal jeho začiatok, takže jeho hodnotenie je iba predbežné. Celý film som videl až po šiestich rokoch a netypicky som mu pridal hviezdičku. Je to naozaj herecký koncert, pričom Simone Signoret som vnímal ako matriarchálneho Jeana Gabina a Alain Delon mi zasa svojou zarputilosťou pripomenul poručíka Columba. Ostatné postavy a postavičky boli iba naznačené, ale z nich ma zaujala postava predsedu súdu. A nemôžem zabudnúť na výbornú hudbu, i keď nie som obdivovateľom Jeana Michela Jarrého. (26.10.2010)